Destiny (Harry Styles ff.)

62

Do nemocnice mě dovezl taxík, protože jsem si byla jistá, že bych tu cestu kvůli strachu o Harryho a silné úzkosti neodřídila. Zrovna když jsem dorazila na patro Harryho pokoje, ze dveří vyšla Gemma vedoucí Harryho maminku, která v sobě už déle nezvládla udržet pláč. Gemma měla též slzy v očích a bylo vidět, že se musí přemáhat, aby nezačala plakat. Chtěla být co největší oporou Harryho mamince. Pomalu ji posadila na sedačku před dveřmi pokoje, protože se Anne už nedokázala udržet na nohou. Hned se kolem ní seběhli ostatní členové Harryho rodiny, které jsem ještě neměla možnost poznat. Harryho maminka si mě nevšimla, protože vzhledem k pláči nevnímala okolí, ale Gemmin pohled jsem obdržela. Smutně na mě mrkla, jako by mi dala povolení navštívit Harryho. 

Ruka se mi klepala tak moc, až jsem se divila, že jsem vůbec zvládla chytnout za kliku a otevřít dveře. Píchlo mě u srdce a oči se mi zalily slzami, když se mi naskytl pohled na Harryho. Oslabený ležel se zavřenýma očima na lůžku a kolem něho bylo několik pípajících přístrojů, od kterých k jeho tělu vedlo snad milión hadiček. Byla jsem si jistá, že by ho v tuto chvíli nepoznaly ani fanynky, které znají každý bod jeho obličeje. Potichoučku jsem za sebou zavřela dveře a po špičkách se vydala k lůžku. Posadila jsem se na židli vedle postele bez toho, abych z Harryho spustila oči. Sledovala jsem jeho bledý obličej a nechtělo se mi věřit, že přede mnou opravdu leží on, vždy usměvavý, plný energie, silný, vtipný, optimistický Harry. Rozklepanou rukou jsem se dotkla Harryho studeného hřbetu ruky. V ten moment oslabeně otevřel oči a když mě spatřil, musel se hodně přemáhat, aby se pousmál.

"Bethy, ty jsi přišla...?" zašeptal s chrapotem a já jsem se jen tak tak ubránila pláči. Ani podle hlasu jsem nepoznala, že přede mnou opravdu leží můj Harry, zpěvák, který by zvládl klidně celý koncert odkřičet. 

"Harry, samozřejmě že jsem přišla," řekla jsem nakřápnutým hlasem. Harry se znovu pousmál a víčka se mu tíživě přivřela, tudíž mi zakryla jeho smaragdové oči, které jsou tím jediným, podle čeho jsem ho poznala. Tiše jsem pozorovala, jak se snaží opět otevřít oči. 

"Harry, co se stalo?" zašeptala jsem, protože nahlas bych nedovedla vyslovit ani hlásku. Harry zase zavřel oči a těžce vydechl. 

"Boural jsem..." přerývaně se nadechl. Vypadalo to, jako by doslova hltal okolní vzduch. Z mého výrazu zjistil, že tuto informaci už vím a že bych chtěla vědět víc. 

"Ve... dvě hodiny... ráno jsem jel domů... Spěchal jsem za tebou... Chtěl jsem u tebe být co nejdřív," musel se nadechnout. Bylo mi dopláče jen z toho, že nemluvil souvislými větami, jelikož byl až moc slabý. 

"Ale Harry..." kroutila jsem hlavou a chtěla jsem namítat, že kvůli mně neměl spěchat. Harry se na mě prosebně podíval, čímž mě zastavil. 

"Strašně moc pršelo, proto... byla mokrá silnice... a klouzalo to... Prudce jsem najel do zatáčky, takže jsem to kvůli kluzké silnici nedokázal vytočit... Auto se se mnou převrátilo a..." Harry přestal mluvit a já jsem poznala, že tu větu už nedokončí. 

"Byl jsem v bezvědomí, proto ani nevím, jak mě odtamtud vyprostili a kdo mi zavolal pomoc. Prý se mi zastavilo srdce... Jen zázrakem se jim ho podařilo znovu nahodit... Momentálně mi pracuje na patnáct procent, což je dost málo, takže je jenom otázka času, kdy..." odmlčel se, protože se potřeboval nadechnout.

"Harry, tohle neříkej!" vyjela jsem na něj zhrouceně. 

"Už nemohu ani pořádně dýchat, protože to odnesly i plíce. Jsem rozlámaný a to doslova. Prý mám štěstí, že se nic nestalo s míchou, protože bych byl mrtvý rovnou na místě... Takto mě alespoň přivezli sem, abych se s vámi mohl rozloučit..." Harrymu se v očích zaleskly slzy. Byl zdrcený z toho, že jsem byla úplně zdemolovaná já.