Destiny (Harry Styles ff.)

48

"Harry!" vyprskla jsem hned, jak s úsměvem vkročil do obýváku, aby mě pozdravil. Můj hlas ho zarazí, a proto zůstane stát ve dveřích. 

"Proč mi tajíš, že mě chtějí zabít?" zeptám se přísným hlasem. Harryho má otázka překvapí. I přesto, že ode mě stojí daleko, mohu slyšet, jak rychle mu začne tlouct srdce. S očima nalepenýma na mně zvažuje, co by mi měl říct. Já už nic dalšího neřeknu, protože ho v tom chci podusit. 

"Bethy, už se to řeší," Harry se ke mně rozejde. Když si ale na pohovce poposednu dál, zastaví se těsně přede mnou. Nejspíš se chtěl posadit, ale já jsem mu dala jasně najevo, že momentálně vedle něj sedět nechci. 

"To jsi mi to nemohl říct? Víš, že tady jde o můj život?" vyjedu na něj. Harry se hned celým tělem zakloní. 

"Já tě chci chránit, proto jsem ti to neřekl," brání se Harry.

"Nejraději bych se to chtěla dozvědět od tebe než od někoho jiného." 

"Já vím, promiň..."

"Co v těch dopisech bylo?" zeptám se roztřeseným hlasem.

"Věř mi, že bude lepší, když to nebudeš vědět."

"Harry, všichni na světě to vědí, ale jediná já, které se to týká, neví vůbec nic!" vystřelím z pohovky. 

"Já se o tom nechci bavit."

"Harolde!" takhle jsem ho ještě nikdy neoslovila, tudíž tuší, že už jsem dost vytočená. 

"Prosím, věř mi. Postarám se o to, aby se ti nic nestalo, protože kdybych o tebe přišel, tak bych..." 

"Harry, já to chápu," skočím mu do řeči. Přijdu k němu blíž. Ještě chvíli si prohlížím jeho oči plné strachu. Strachu o mě. Padnu mu do náruče. 

"Nikdo není rád, že jsme spolu. Nikdo mě nemá rád," zamumlám mu do trička. 

"Je to moje chyba. Měli jsme náš vztah tajit tak dlouho, dokud by to jen šlo," odtáhnu se od něj a znovu mu pohlédnu do očí. 

"Chtěl jsem být tvým normálním přítelem. Chtěl jsem, abychom byli normálním párem, který všude chodí společně, ale to byla chyba. Všechny mé vztahy jsem tajil, ale u tebe jsem cítil, že chceš mít klasický vztah, což u mě nejde. Toto je má první zkušenost, kdy do mé partnerky takto šijí, a proto vůbec nevím, co mám dělat," po krátkém odmlčení Harry pokračuje.

"Asi jsem ti měl ty dopisy ukázat, ale když jsem je četl poprvé, zpanikařil jsem a málem jsem je roztrhal. Vůbec mě nenapadlo, že bys o nich měla vědět taky. Hned jsem hledal řešení, aby se to znovu neopakovalo a jak jim zabránit, aby ti takto kvůli mně neubližovali. Momentálně tady ty dopisy nemám, abych ti je dal přečíst, a slovy ten text popsat nedokážu." Bez dechu ho poslouchám. 

"Chci, abys věděla, že jestli se se mnou chceš rozejít, tak to budu chápat. Sice mě to zasáhne, ale alespoň budu vědět, že jsem tě zachránil a že už budeš v pořádku."

"Harry, tohle neříkej," vyhrkla jsem rychle. "Já si na všechen nátlak zvyknu, to ti slibuji," poslední slova jsem řekla tichým hlasem těsně u Harryho rtů, které poté okusím. Své ruce přesunu za jeho krk. Z něžnosti naše polibky přejdou do mnohem vášnivějších. I když mě bude štvát celý svět, dokážu se s tím prát. A to všechno udělám kvůli němu. Už jsem přežila tři měsíce, tak přežiji klidně i celý život. Sice mě všichni dusí, jelikož jsme spolu, ale bez něj bych nemohla žít už vůbec. 

Odtáhneme se od sebe. Rychle vydechuji a na tváři se mi objeví úsměv. Harry se hravě ušklíbne. Chytne cíp mého trička a začne mi ho vytahovat směrem nahoru. Já zvednu ruce, abych mu to ulehčila. Sama si stáhnu šortky. Nechám je sklouznout po svých lýtkách. Až se dotknou země, jednoduše z nich vystoupím a odkopnu je dál od nás. V Harryho očích si umím představit malé plamínky.