Destiny (Harry Styles ff.)

47

Máme za sebou další rande. Tentokrát mě Harry pozval do luxusní restaurace, z jejíž terasy byl úžasně vidět nápis Hollywood. Sice jsem nápis nepozorovala zblízka, ale i přesto jsem ho jako každý turista viděla. Téměř jistě mohu říct, že takovýto způsob byl lepší, než se prodírat mezi lidmi, s každým krokem se zastavovat kvůli fanynkám pronásledujícím Harryho a čelit jejich očím, kterými by mě nejradši na místě zabily. Takto jsme alespoň měli soukromí a překrásný výhled. 

Nedokázala jsem odolat, proto jsem Harryho vytáhla ze židle a dovedla ho k zábradlí lemující terasu. Zahleděla jsem se do dálky na nápis a plně jsem si uvědomila, co všechno mi Harry dal a za co všechno jsem nesmírně vděčná. Mně by stačila jenom jeho láska, kterou mě zaplavuje. Jemu přijde normální chodit do luxusních podniků, bydlet v luxusních domech, jezdit luxusními auty, nosit oblečení od drahých luxusních značek, ale pro mě to normální není a nikdy jsem si nemyslela, že by mě něco takového vůbec mohlo potkat. Mně přijde normální jenom ta láska, kterou si navzájem dáváme.

Svou hlavu jsem opřela o Harryho rameno. Už několikrát jsem mu řekla, jak moc mi změnil život a chtěla bych mu to opakovat a děkovat stále dokola. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych tehdy na golf, kde jsme se s Harrym poprvé setkali, se Susan nešla. I přesto jsme se na hřišti vůbec nemuseli potkat. Co by stalo, kdyby Susan za kluky neběžela a nechtěla by se s nimi vyfotit? Zavál by nás osud k sobě? Nebo bychom se nikdy nesetkali? Harry s kluky stále cestuje a zrovna ten den byl v Londýně na golfu. Seznámil by nás osud i někde jinde? Na tyto otázky nikdy nedostanu odpověď a nemá cenu se jimi zabývat. Beze slov jsme se na sebe s Harrym podívali. Nemuseli jsme nic řešit. Okolí pro nás neexistuje, jsme tu jenom my. Pak už jsem cítila jenom jeho rty. Přestala jsem se soustředit na hudbu, která hrála v pozadí a na kterou jsem se celou dobu nepatrně vlnila. 

Všechny věci se začaly měnit. Ráno mi Harry oznámil, že musí jet do nahrávacího studia. Jelikož jsem po celý život byla uzavřená doma, jsem upoutaná na své soukromí. Harryho nabídku, že bych mohla jet s ním, jsem odmítla, protože si chci odpočinout od všech lidí kolem. Harry mi dal za pravdu a naprosto mě chápal. Hledala jsem něco pořádného k snědku, ale nic jsem nenašla. Nejradši bych šla do nějaké pekárny pro snídani, jako to dělám v Londýně. Když jsme s Harrym někam jeli autem, všimla jsem si, že se poblíž nachází malá, zastrčená pekárnička, které by si všiml jen málokdo. Ale já, ta, která v pekárně strávila už několik hodin a ví, jak chutná každý kousek pečiva, který tam pečou, jsem ji uviděla hned. 

Rozhodla jsem se, že se do té pekárny půjdu podívat, koupím něco k snídani a popřípadě i pečivo na další dny. To jsem ale neměla dělat. Nevěděla jsem, že už po třech měsících, co jsme s Harrym spolu, mě všichni začnou pronásledovat. Celou cestu na mě řvali, ptali se mě na otázky ohledně našeho vztahu a fotili mě. Bylo mi z toho na zvracení. Vůbec jsem se nezastavila a pádila jsem do pekárny rušnými uličkami Los Angeles. Celou dobu jsem si v hlavě opakovala, ať už tam konečně jsem a nadávala jsem si za to, že jsem vůbec vycházela z domu. Doufala jsem, že mě nebudou následovat i do budovy, protože to by si dovolili dost. V tom případě bych to už nevydržela a okřikla bych je. Byly by mi jedno všechny články o mém neslušném chování a o kritizování mě. Už tím, že jim neodpovídám na otázky, se někomu mohu zdát jako namyšlená fiflena, jež si slávu, kterou dostala pouze kvůli svému příteli, nezaslouží. Já se rozhodně nepovažuji za osobu, kterou musejí pronásledovat fotografové. Jde jenom o to, že se s nimi nechci bavit o svém soukromí, což je naprosto logické. Ano, i tímto mi Harry změnil život a až teď jsem zjistila, jak moc mě to štve. Vždycky jsem si myslela, že když někam půjdu bez Harryho, tak mě nechají být, ale pletla jsem se.