Destiny (Harry Styles ff.)

27

Hovor jí típnu, protože vím, že mě jenom prozvání, abych si uvědomila, že někde v obchoďáku už na mě čeká. Takhle to dělá vždycky. 

"Už musím," oznámím Harrymu, který tuto větu očekával. 

"Zítra na tu párty dorazím ať se děje cokoli," slíbí mi. Já jenom nahlas vydechnu. Věděla jsem, že si z toho předcházejícího rozhovoru nic nevezme. Na druhou stranu jsem ráda, že dorazí. Přeci jenom by párty bez něj byla o ničem, alespoň pro mě.  Pousměji se a naposled spojím naše rty. Otevřu dveře od auta a vylezu ven. Ještě než dveře zavřu, spatřím jeho úsměv, který mu oplatím. Poté tedy zavřu dveře a pozoruji, jak se auto vzdaluje. Až teď se otočím.

"Co jste v tom autě tak dlouho dělali?" čelím Susaninýmu pohledu. Strašně jsem se lekla. Nečekala jsem, že na mě vyskočí už v garážích. 

"Jak dlouho tady čekáš?" zeptám se a z mého hlasu je jasně patrné překvapení. 

"Celou dobu. Viděla jsem, jak sem přijíždíte, tak jsem se vydala k autu. Ty jsi ale pořád nevylézala, proto jsem ti zavolala." 

Vydáme se k východu z garáží. 

"Jaký byl oběd?" zeptá se. Jako by mě ta její otázka zamrazila. Vzpomněla jsem si zase na manažerovu manželku. Harry mi říkal jméno, ale já jsem ho hned zapomněla. Zrovna pro její jméno není v mé hlavě místo. Ovšem už se mi nerozbušilo srdce jako předtím. Teď už totiž vím, že Harry stojí při mně a ví, jaká doopravdy je manažerova manželka. Nemohu uvěřit, jak se Harrymu motá do života. Kdyby to zkoušela na mě poprvé, tak se nedivím. Třeba by to bylo způsobeně mojí osobou. Ale takhle, když to zkouší na všechny holky, s kterými Harry byl, tak to už přehání. Stojím při ní jenom v jednom a to v tom, že by Harry neměl dávat přednost před každou prací mně. Myslím si ale, že to je způsobené tím, že jsme spolu zatím jenom krátce. 

"Dobrý," odpovím Susan až po delší době. Je mi jasné, že už tímhle odmlčením jsem Susan dala najevo, že tento oběd mi nezůstane v hlavě jako kladný zážitek. 

"No neznělo to moc přesvědčivě," podívá se na mě. Z jejího výrazu je patrné, že mě bude vyslýchat. 

"Prý tam byl i jeho manažer," pokračuje dál. Já jenom přikývnu, zatímco se dívám před sebe na cestu. Nevidím Susan do obličeje, ale mohu tušit, jak se na mou reakci zatvářila. Divím se, že na to nic neřekla. 

"Koukej," uslyším její hlas. Hned se tedy podívám na Susanin ukazováček, abych zjistila, co mi chce ukázat. Tuším, že to bude nějaká nová kolekce, a proto se ten obchod stane naší první zastávkou. Se žádným velkým očekáváním se podívám směrem, kterým ukazuje. 

Překvapí mě, že neukazuje na žádný obchod. Ukazuje na hlouček lidí, kteří doslova čumí na nás. Poté jeden vytáhne fotoaparát. Hmmm paparazzi...

"Ty jo, oni nás fotí," řekne Susan překvapeně.

"Nepovídej," řeknu prostě. 

"Wow, to je super," řekne to tak, abych to slyšela jenom já. Ono to taky nikdo jiný slyšet nemohl, protože okolo nás nikdo není, čemuž se divím. Většinou je tady narváno. 

"No to moc super teda není," řeknu upřímně. 

"To, co jsi teď řekla, jsem jakože neslyšela. Vždyť je to super, ráno budeš na internetu," řekne přísně. Já se tomu ironicky krátce zasměji. Všichni vědí, kam se jenom hnu a to mi je nepříjemné. Nemám ráda, když jsem středem pozornosti.