Destiny (Harry Styles ff.)

32

Dneska je to v Londýně docela šrumec. Všichni někam spěchají. Vypadá to, že je tady dneska nějaká akce, protože toto je neobvyklé. Celý Londýn je kvůli tomu ucpaný. Nevyhnuli jsme se tomu ani my, ocitli jsme se v zácpě. A to je teprve něco po jedenácté hodině ranní. Kdybych do práce šla ze svého domu, tak bych určitě nejela autem a radši ani hromadnou dopravou. Šla bych tam pěšky. No vlastně, kdybych si nemusela jít vyzvednout dárky, tak bych vůbec nevystrčila paty z domu. Harryho dům se nachází od mé práce docela daleko, takže musíme jet přes celé město. Radši ani nechci vědět, jak dlouho už v autě sedíme. Jsem si ale jistá, že to bude dvojnásobně déle, než kdybychom jeli bez zácp. 

"Dneska to je fakt hrůza," zaslechnu Harryho napůl naštvaný hlas, když se upjatě dívám před sebe a modlím se, ať už se to všechno rozjede. Donutí mě to, abych se na něj podívala. Harry má hlavu opřenou o ruku, jejíž loket má položený u okýnka.

"Hmmm," zmůžu se jenom na toto. Před námi by měl být semafor, co si tak pamatuji. Tato řada je ale tak dlouhá, že na něj vůbec nevidím. Matně ale pořád sleduji, jestli náhodou někde v dálce nezahlédnu červené světýlko, které by za chvilku zmizelo, což by znamenalo, že začne vládnout zelená a celá řada by se rozjela. Rádio potichu hraje v pozadí. Oba dva nedočkavě čekáme, až se budeme moct rozjet. 

Harry si odkašle a do rukou vezme svůj mobil, na kterém má nastavenou navigaci. Je jasné, že nemůže znát všechny kouty Londýna. Já znám jenom čtvrť, ve které stojí můj dům a to v tomto městě bydlím, dneska už mohu říct, dvacet pět let. 

Sleduji, jak Harryho prst putuje po displeji směrem nahoru, čímž posouvá navigaci. Chce zjistit, kde se teprve nacházíme. 

"Možná bych to mohl objet tudy," přemýšlí nahlas. Mobil dá zpátky na držák, oběma rukama pevně uchopí volant a nahlas naštvaně vydechne. Já si překřížím ruce na hrudi a svezu se níž po sedačce, abych si udělala větší pohodlí. Musím říct, že už mě trochu začíná bolet zadek.

Najednou zaslechnu příjemné tóny známé písničky. Má ruka hned vletí k rádiu, které mírně zesílím, aby ale bylo dobře slyšet. Autem se hned rozlehne úžasný zvuk klavíru, který mě začne uklidňovat. Toto je jedna z oblíbených songů Susan a pořád to zpívá, proto si už text taky dobře pamatuji. 

"Am I out of my head?

Am I out of my mind?

If you only knew the bad things I like

Don't think that I can explain it

What can I say, it's complicated

No matter what you say

Don't matter what you do

I only wanna do bad things to you

So good, that you can't explain it

What can I say, it's complicated," začnu zpívat s úsměvem. Samozřejmě jsem si jistá, že můj zpěv není úžasný, ale falešný tón jsem tam taky nezaslechla, čemuž se divím. Včera jsem měla pěvecký "trénink", který se uskutečnil jenom tak ze srandy a určitě ze mě nemohl udělat ze dne na den zpěvačku. Navíc to byl trénink plný falešných tónů, proto se divím, že i mně samé můj dnešní zpěv zněl docela dobře. To bude tím vyprchávajícím alkoholem...

Harry se na mě s hravým úšklebkem podívá. Myslím si, že tento pohled jsem dostala jenom kvůli tomu textu. Krátce se zasměji, což způsobil právě jeho pohled, který jsem si od něj vysloužila. Autem se začne linout rap Machine Guna Kellyho.