Destiny (Harry Styles ff.)

13

Zaregistruji burácení dešťových kapek do oken. Donutí mě to otočit se na druhou stranu. Když to takhle musím udělat potřetí, cítím, že už stejně neusnu. Podívám se, kolik je hodin. Když zjistím, že je teprve půl osmé, ospale padnu zpátky na postel. K burácení na okno se ozvou ještě hlasité nadávky. Už zase...

Teď už opravdu musím vstát. Ráda bych si došla, pro něco k snědku. Ale teď se tam nechci motat, abych ještě nedostala tím, co tam lítá dneska. Unaveně si sednu k oknu a rozhodnu se pozorovat dění venku. Okolo jezdí hodně aut, ale najdou se i takoví, kteří musí jít s deštníky pešky. Ten liják asi od včerejška nepřestal. Zase si vzpomenu na to rande, tentokrát už s mým přítelem. To mi připomíná, že bych měla zavolat Susan, abych se jí pochlubila. Ale teď je pro ní ještě moc brzo, takže nejspíš spí. Nejspíš určitě. Vsadím se, že ona zavolá sama hned, jak se vzbudí. 

Už mě to přestane bavit, proto se zaposlouchám, jaká je dole situace. Zdá se mi, že to je ještě horší. Tentokrát mi nezbývá nic jiného, než sejít za nimi. Když otevřu dveře, uslyším, jak se právě roztříštilo sklo.

"To byla starožitná váza!" uslyším zařvat mámu. Tentokrát tedy muselo dojít na tu vázu, která stála hned u televize a která tam jenom všechny strašila. Byla už docela poškozená, ale pro mámu byla starožitná. Jsem docela i ráda, že je konečně po ní. Jakože rodinná určitě nebyla. Jednou jí přinesla sousedka, že je po jejím manželovi. Nevím, proč jí dala zrovna nám. Určitě nechtěla, aby jí tam napůl rozbitá váza překážela, chtěla se jí za každou cenu zbavit. Všichni vědí, že máma vezme každou kravinu. Věděla, že když přijde za námi a řekne, že je starobylá, tak se jí zbaví. Následně mě napadne, že to budu muset uklízet, protože máma toho nebude schopná a táta vypadne. Mámě je v poslední době všechno jedno, klidně by i chodila kolem střepů, jen aby to nemusela uklízet. Ví, že i když odmítnu, stejně to jednou uklidím. Připadám si jako služka. Zase si promítnu ty slova, která mě pronásledují pořád, musím se odstěhovat. 

Podrážděně se nadechnu a sejdu schody. Projdu kolem nich co nejdál, jak jen to jde a vejdu do kuchyně. Otevřu lednici a zkoumám, čeho bych se tak mohla najíst. Co se u nás vždycky najde, jsou flašky s alkoholem. 

Najednou se u mě objeví máma a doslova vyjede po těch flaškách. Vyndá tři z lednice a plnou silou je hodí na zem. Zaslechnu jenom zvuk tříštícího se skla a řvoucí mámu: "Ty umíš jenom chlastat, vymetávat hospody, bejt furt ožralej, čumět na televizi...!!!" dál už jsem srozumitelně neslyšela ani jedno slovo, protože to přehlušil hluk skla. Táta začal něco řvát, ale já jsem jenom slyšela tříštící se sklo. Já nemohu dělat nic víc, než nevěřícně čumět na lítající sklo a potopu z alkoholu. A vlastně se ještě modlit, aby máma přestala. Ale ono to bylo pořád horší. Sklo lítalo všude okolo. Ani nevím, kolik lahví v lednici bylo, ale připadá mi, jako by jich tam bylo nekonečno. Vyjeknu, protože ucítím říznutí do dolní části lýtka. Instinktivně si na to místo sáhnu a ucítím střep. Ani jednoho, ale moje vyjeknutí nezastaví, ani se neotočí, co se stalo. Pokusím se o rychlé přemístění do koupelny, ale musím se tam dobelhat. Okamžitě ve vaně pustím proud studené vody a ponořím do něj nohu. Vymyji ránu. Otočím hlavu, jestli nezahlédnu nějaký kus hadru. V jedné přihrádce ho najdu a zavážu si to lýtko. Pokusím se na něj postavit. Sice to trochu štípne, ale není to zase tak strašné. Pokusím se o pomalou chůzi. Po chvíli už nic necítím.

Když vejdu do kuchyně, překvapivě zahlédnu mámu, jak nevěřícně hledí na tu spoušť. Všude střepy a rozlitý alkohol. K tomu ještě rozbitá váza v obýváku. Máma zvedne pohled na mě.

"Uklidíš to, prosím?" zeptá se mě zoufale. Touto větou mě dopálí. Už to bere jako samozřejmost. 

"Ty se mi snad jenom zdáš! Mami, děláš si ze mě jenom služku. Vůbec se necítím, jako tvoje dcera. Roztřískáš tady všechno, co jen jde, a potom to mám já uklízet?! Kde je ta máma, která mi vždycky četla pohádky na dobrou noc a která mi vždycky řekla, ať se mi daří ve škole?! Strašně jsi se změnila. Vím, že to máte těžký, ale tak proč se s ním nerozejdeš, když tě tak sere?! Využíváš toho, že tady vůbec bydlím, ale to se za chvilku změní. Co budeš dělat potom? Jasně, že to neuklidím!!!" konečně to ze mě vylítlo. Máma na mě jenom nevěřícně hledí. Nechám jí tam.

Zlidštím se a převléknu se. Všimnu si, že se mi Susan pokoušela dovolat, proto jí zavolám zpátky. Po chvíli vytáčení to zvedne a hned spustí: "Jdu na rande s Mikem!" 

"Wow, gratuluji," pokusím se o radostný tón.

"A jak to včera probíhalo?" zeptá se mě hned.

"Chodíme spolu," řeknu jí to rovnou, protože na nějaké obkecávání nemám náladu.

"Fakt?!" vypadá to, že má větší radost, než já. Možná, že ano, protože mi náladu zkazilo to ranní divadlo. Zvonek, který se rozlehne po domě, mě donutí, abych na chvíli odendala mobil od ucha a poslechla si, jestli se mi to nezdá. Do toho uslyším mámy naštvaný hlas, takže se mi to nezdálo. 

"Promiň, někdo zvoní. Připrav se na výslech," řekla jsem jí ty samá slova, která ona včera řekla mně, a položím to. Seběhnu schody a u dveří spatřím mámu, která někomu něco domlouvá. Bohužel mi toho, kdo přišel, zakrývá tělem. Donutí mě to přijít se podívat až k ní. Spatřím Harryho, který se ale i po matčiným monologu usmívá. 

"Ahoj," pozdraví mě, když si mě všimne.

Pohled přesměruji na mámu tak, aby si uvědomila, že má odejít. Bohužel nic nepochopila nebo prostě odejít nechce, proto se ani nepohne.

"Mami prosím..." řeknu důrazně. Máma se konečně otočí a odejde pryč ode dveří. Podívám se zpátky na Harryho. Je mi docela trapně, že musel takhle poznat mojí mámu.

"Promiň, že po tobě tak vyjela. Ona má teď těžké období," řeknu.

"To nic. Přišel jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěla poznat moje rodiče. Mamka mě pozvala na oběd a já bych byl rád, kdybys tam šla se mnou," řekl.

"Dobře," odpovím prostě. Konečně budu mít tu možnost poznat normální rodinu.