Destiny (Harry Styles ff.)

54

V ten moment, kdy jsem vešla do Harryho domu, jsem hlasitě polkla, což musel slyšet i řidič nesoucí mou tašku. Rozhlédla jsem se po bílé hale, do které skrz velká okna pronikaly paprsky slunce. Mou mysl zahltily živé myšlenky na všechno, co se v tomto domě odehrálo. Sice jsem tu byla pouze jednou, ale vše si pamatuji naprosto přesně. 

Z otevřených, prosklených, posuvných dveří přišla starší usměvavá dáma. Na sobě měla oblečené černé šatky a přes ně měla uvázanou zástěru. V ruce držela bílou utěrku, do které si zrovna utírala ruce. Přistoupila ke mně a podala mi ruku. Potřásly jsme si a představily se. Zjistila jsem, že se jmenuje Georgia. Líbil se mi její příjemný hlas. Hádala jsem, že mi v její společnosti bude hezky a doufala jsem, že se tento pocit zmocní i jí. Zároveň jsem v duchu chválila Harryho, že mi sem poslal tak milou pomocnici. Abych řekla pravdu, měla jsem docela strach z toho, jestli mi sedne. Přeci jen spolu budeme trávit mnoho času, proto bychom potřebovaly, aby to mezi námi fungovalo. 

"Tašku Vám donesu do ložnice, dobře?" naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha řidič.

"Dobře, děkuji," děkovně jsem se na něj usmála. Přesunula jsem pohled na Georgiu a nervózně se na ní pousmála. 

"Úžasně to tu voní," začichala jsem a promluvila jako první. 

"Už mám maso v troubě. Na obědě jsem si dala záležet, tak jen doufám, že Vám bude chutnat," pokrčila rameny.

"Jsem si jistá, že jo," zasmála jsem se a spatřila, jak si Georgia oddechla. Asi byla též nervózní z toho, jaká fiflena se před ní zjeví. Jak jsem si ji tak prohlížela, v hlavě se mi zrodila otázka. Zajímalo by mě, jestli Harryho zná osobně, nebo jestli ji Harry vybral náhodně. Byla jsem si jistá, že by mě určitě nepředhodil před nějakého cizího člověka, kterého nezná ani on sám. 

Najednou se domem rozeznělo pípání a Georgia zvedla ukazováček. 

"A... Trouba mě volá," zbystřila a odběhla do kuchyně. Já jsem se usmála a zakroutila hlavou. Nemohla jsem uvěřit, že jsem z poznání své služky měla takovou zbytečnou obavu. 

"Takže, tašku máte nahoře," promluvil řidič a já jsem se pohotově otočila za jeho hlasem. 

"Děkuji Vám."

"Tady máte moje číslo a kdybyste někam potřebovala hodit, tak zavolejte. Ode dneška jsem Váš osobní řidič," podával mi vizitku s číslem. Vzala jsem si ji od něj, ale zaraženě jsem se na něj podívala. 

"Ale já jsem Vás nežádala, abyste byl můj osobní řidič," oponovala jsem mu zaraženě. 

"Mám to nařízené od pana Stylese," vysvětlil mi to.

"Aha..." kývla jsem hlavou, jakože rozumím.

"Takže volejte, dobře?" nařídil mi a dal se na odchod. 

"Počkejte ještě," zavolala jsem na něj, on se zarazil a otočil se na mě. Přišla jsem k němu blíž a do ruky mu vtiskla peníze. 

"Tady máte," nacpala jsem mu je do ruky.

"Ale to nemusíte. Všechno zaplatil pan Styles," protestoval řidič a peníze mi hned vracel.

"Mně to nezajímá. Prostě si to vezměte jako spropitné," peníze jsem mu položila na rozevřenou dlaň. 

"Tak děkuji," řidič správně pochopil, že by se se mnou neměl hádat, protože bych stejně dosáhla toho, co chci. Řidič vyšel z vchodových dveří, které jsem za ním zavřela.