Destiny (Harry Styles ff.)

37

Tři dny uplynuly a den odletu je tady. Vzbudila jsem se docela brzo. Mé oči hned padly na připravený kufr, který mi Susan půjčila. Ještě včera mě Harry ujišťoval, že by stačilo, kdyby mě vyzvedl ve dvě hodiny odpoledne. Prý poletíme soukromým letadlem a let nám bude trvat něco málo přes dvě hodiny. 

Když jsem pověděla o tom kufru, který už mám připravený u dveří svého pokoje, asi bych vás měla informovat, jak probíhalo balení. Já jsem seděla na posteli a radši jsem se do toho Susan nemotala. Ona si do kufru házela, co chtěla. Já jsem mlčky pozorovala, co jí zase přišlo pod ruku. Samozřejmě, že nesměla zapomenout vzít ze skříně nové šaty, které jsem od ní před dvěma týdny dostala k narozeninám. Tyto šaty ale nebyly jediné, které ze skříně vyšmátrala. To, proč mi s sebou balí několik šatů, odůvodnila tím, ať mám na každou příležitost jiné šaty. Mám asi čtvery šaty, které beru jako společenské a které mi s sebou Susan zabalila. Všechny z nich jsem dostala od Susan. Vlastně většinu oblečení, které mi Susan do kufru hodila, jsem dostala od ní. 

Proti ničemu jsem neprotestovala do té doby, než přišlo na tu košilku, kterou jsem si jednou kvůli Susan musela koupit ve Victoria's Secret. Začala jsem protestovat, s čímž Susan počítala, což bylo vidět z jejího výrazu. Nakonec jsem vyhrála, takže Susan musela košilku uklidit zpátky do skříně. Měla okolo toho plno keců, které několikrát zahrnovaly Harryho jméno. Já jsem si stála za svým, proto Susan musela přijmout porážku. Stejně bych si tu košilku na sebe nikdy nevzala. Zahrabala bych jí co nejvíc dospod kufru a nikdy bych jí z něj ani nevyndala. 

Nechápu, jak se to do toho kufru všechno vešlo. Sedím na posteli a pohledem kmitám mezi kufrem u dveří a hodinami. Počítám minuty do druhé hodiny. Usoudím, že by bylo nejlepší, kdybych kufr odtáhla dolů ke vchodovým dveřím. Stejně bych tady jenom seděla na posteli, tímto se alespoň na několik minut zabavím. Vstanu tedy z postele a přijdu ke kufru. Chytnu rukojeť kufru a s pomocí koleček ho dostanu ze svého pokoje. Teď na řadu přišly schody. Zafuním, protože to, co mě teď čeká, opravdu dělat nechci. Nedá se nic dělat. Znovu pevně uchopím rukojeť kufru a nějakým způsobem kufr začnu šoupat po schodech směrem dolů. Po dlouhých schodech v Harryho domě bych při šoupání kufru asi umřela v polovině cesty. Tady jsou ale krátké schody. Když překonám schody, řeknu si, že to až zase taková makačka nebyla. Kufr postavím ke vchodovým dveřím. 

V obýváku se posadím na pohovku a zapnu televizi. Přepnu několik kanálů, než najdu ten, na který se alespoň trochu dá dívat. Vím, že se na televizi vůbec dívat nebudu, protože budu létat ve svých myšlenkách, ale přinejmenším mě trochu dokáže uklidnit a zabavit. Má ruka zabloudí ke kapse mé mikiny, abych zjistila, jestli jsem si mobil nezapomněla na nočním stolku u své postele, ale to se nestalo. 

S Miriam mám všechno vyřízené a ona mě bez přemlouvání pustila. Informovala jsem jí o tom, že nevím, za jak dlouho přijedu, ale i když slyšela, že se možná vrátím až za měsíc nebo i déle, nezměnila své rozhodnutí, za což jsem jí vděčná. Zrovna se prý o post nové sekretářky uchází nějaká holka, proto si jí bude moct vyzkoušet na mém místě. Nemusím se ale bát, že bych o své místo v práci přišla. 

Asi bych ještě měla říct, že jsem doma sama. Táta se doma neukázal už několik dní a máma se z práce nevrátila ani na noc, což není neobvyklé. Jenom tak jsem před ní pronesla, že měsíc nebudu doma. Ona ani nechtěla vědět, kam pojedu. Asi jsem tehdy mluvila do vzduchu, protože mě možná vůbec neposlouchala. Normálně by si zjišťovala plno informací okolo toho. Měla jsem říct, že tady nikdo měsíc nebude uklízet, to by slyšela. 

Domem se rozezní zvonek a já hned vstanu z pohovky. Ani jsem si neuvědomila, že už jsou dvě hodiny. Jedním rychlým pohybem vypnu televizi a vydám se ke dveřím. Vezmu za kliku a otevřu dveře. Ihned se mi naskytne pohled na neznámého, usmívajícího se muže.

"Dobrý den! Jsem Taylor," pozdraví mě a představí se mi. 

"Elizabeth, těší mě," s úsměvem mu podám ruku. 

"Vezmu Vám kufr," řekne hned, když jeho pohled padne na kufr vedle mě.

"Oh, děkuji," poděkuji mu a poodskočím od kufru, aby ho mohl dostat z domu. Taylor se s kufrem rozejde k černému autu, které mi doteď zakrýval svým tělem. Na místě se otočím. Tak, že si v hlavě přemítám, co jsem si s sebou vzala, kontroluji, jestli jsem si nějakou důležitou věc nezapomněla vzít. Když usoudím, že mám všechno, zavřu za sebou dveře, které i zamknu. 

Když se od dveří otočím, moje oči padnou na Harryho, kráčejícího ke mně. Můj úsměv se ihned rozzáří ještě víc. Už jsem si myslela, že pro mě zase někoho poslal a sám nepřijel. 

"Bethy," řekne jenom, což podle něj měl být pozdrav a potom mě pevně obejme. Nikdy mě neomrzí cítit jeho vůni. Neviděla jsem ho pět dní. Říkal, že si něco musí zařídit a já jsem popravdě taky neměla čas. Stále jsem někde lítala, ať už v práci, po úřadech anebo se Susan po Londýně. 

"Už jsem si myslela, že jsi pro mě zase jenom někoho poslal," řeknu, když mě pustí. 

"Ne ne..." řekne Harry a zasměje se. Oba dva se beze slova rozejdeme z autu, u kterého už na nás čeká Taylor. 

"S Taylorem jste se už mohli seznámit," Harry dlaní ukáže na Taylora, když k němu přijdeme. Kývnu hlavou v kladné odpovědi a pousměji se na Taylora, kterému z tváře úsměv nemizí. Potom Taylor zmizí v autě na místě řidiče. Harry mi otevře dveře od auta a hlavou mi dá jasný signál, ať nastoupím. Udělám to a Harry dveře zavře. Ještě než se stihnu připásat, Harry se objeví vedle mě. 

S úsměvem se na mě podívá a stiskne mou ruku. V ten samý okamžik se auto rozjede. Mám poslední možnost podívat se na svůj dům a z okýnka sledovat, jak jedeme skrz naší ulici. 

"Už na zítřek jsem zarezervoval stůl v jedné benátské restauraci s výhledem na město," oznámí mi Harry po chvilce jízdy. 

"Opravdu?" podívám se na něj s překvapeným výrazem. Harry pouze kývne. 

Po chvilce už vidím londýnské letiště. Cesta byla docela krátká na to, že je sobota. Taylor zastaví přesně před vchodem. Než se vůbec stihnu rozkoukat, Harry mi už otevírá dveře auta. Vystoupím z auta a pozoruji, jak za mnou Harry zavírá dveře. Taylor mezitím vyndává kufry z auta. Harry si vezme svou tašku. Já jsem se pro svůj kufr taky natahovala, ale Taylor mě zastavil.

"Přeci to nebudete tahat..." řekne s úsměvem a uchopí rukojeť mého kufru. 

"Tak děkuji," usměji se na něj. 

Harry mě chytne za ruku a vede mě do budovy. Letmo se ujistím, jestli jde Taylor za námi. Jediné, co uvidím, je jeho úsměv. Otočím proto hlavu zase zpátky a začnu se dívat, kam šlapu. 

"Ajéjé," ozve se Harry vedle mě. Zjistím, že reagoval na několik fotografů, kteří se kolem nás pohybují. 

"Alespoň mohou vidět mou krásnou přítelkyni," zašeptá mi Harry do ucha a ještě víc si mě k sobě přimáčkne. Já jenom protočím oči, což Harry nemohl vidět. 

Takhle přejdeme přes celou budovu. Po chvíli si uvědomím, že už vlastně sedím v letadle. Myšlenkami jsem létala v představách na Benátky, proto jsem nedávala pozor na cestu letištěm. Teď mě čeká dvouhodinový let a potom si už budu moct plně užívat svou první dovolenou za hranicemi Velké Británie.