Destiny (Harry Styles ff.)

11

"Je to pravda? Proč jsi mi to neřekla?" začal výslech, který jsem čekala.

"Susan, já s ním nic nemám," bráním se už dobrých deset minut pořád tou stejnou větou, protože Susan mi ještě nedala prostor, abych jí to vysvětlila.

"Já nechápu, jak mi to můžeš tajit! Vždycky ti všechno říkám. Ty sis myslela, že když mi to řekneš, že na tebe budu naštvaná?" pokračovala.

"Jak jsem ti to mohla říct, když ti říkám, že s ním nic nemám," řeknu tentokrát už naštvaně. 

"Spíš teď jsem na tebe naštvaná. Ty víš o mně všechno. Všechno ti vždycky říkám. A myslela jsem si, že ty taky," řekla tu samou větu, kterou jsem slyšela snad už popáté.

"Můžu ti to vysvětlit?" zeptám se.

"Ne nic mi nevysvětluj. Už nechci nic slyšet, když ti dělá takový problém mi říct, že s ním chodíš," myslela si, že to ukončila.

"Jak si se cítila ty, když ti Mike nedal prostor, abys mu to vysvětlila? Teď se tak cítím já, úplně stejně..." pokračovala jsem. Susan mlčela, nejspíš si uvědomila, že mám pravdu.

"Vzpomněla jsem si na tvá slova. Jak by to bylo super, kdybych s ním chodila a měly bychom to lehčí, kdybychom mu mohly jenom říct, že si nás spletli. Tak to samé jsem řekla. Byla to lež. Nemohla jsem se dívat na to, jak na tebe Mike řve. Bylo načase, abych to ukončila já, když ty jsi nemohla. Vypustila jsem to, co mě jako první napadlo. Doopravdy s ním nic nemám," vysvětlila jsem jí to konečně. Susan mlčela a asi jí nenapadalo, co by na to měla říct. 

"Omlouvám se, ale bez této lži by už žádný Mike+Susan=srdíčko nebylo," řekla jsem. 

Susan padla na sedačku. Pořád mi z jejího výrazu dává jasně najevo, že neví, co má říct. Já jsem naopak zůstala stát. Vypadá to, že jsem vyhrála. 

Včera jsme ani jedna neměly sílu se hádat. Hned potom jsem je v bytě nechala osamotě, abych tam nepřekážela. Musela jsem jet domů autobusem. Navíc jsem se nechtěla Susan prosit, jestli by mě mohla odvést. To mi bylo jasné, že to nenechá jen tak a že mě bude chtít pořádně seřvat. Mně se to taky hodilo, protože jsem jí to musela vysvětlit. Naspala mi ještě večer, jestli bych nemohla za ní přijet. To jsem samozřejmě přijala. No a teď jsme se tady hádaly asi patnáct minut, dokud jsem jí takhle neumlčela pravdou.

"El..." začala.

"No?" pobídla jsem jí, aby začala mluvit.

"Promiň, já jsem nevěděla, že..." zarazila se.

"To nic..." ujistila jsem jí.

"Měla bych ti poděkovat, že jsi mi pomohla. Kámošky?" vstala a nabídla mi náruč.

"Kámošky," potvrdila jsem to a objala jsem jí.

Ze všeho nás vytrhl tón mého telefonu v kapse. Okamžitě jsem ho vytáhla a podívala se, kdo mi volá. Když jsem to zjistila, spadla mi pusa. 

"Ukaž," ozvala se Susan a namířila moji ruku tak, aby viděla na displej. 

"Zvedni to!" nakázala mi a já jsem její příkaz splnila.

"Ano?" ozvala jsem se.

"Bethy, já jen..." promluvil známý hlas.

"Dej to na reproduktor," Susan mi telefon vytrhla z ruky.