7

2.1K 66 0
                                    

Od včerejška jsem se těšila, až tento okamžik nastane. Zavolala jsem Susan, jestli bychom se mohly někde sejít, ale zatím jsem jí neřekla o těch vstupenkách. To bude překvapení. Susan navrhla, že bychom se mohly sejít v naší oblíbené kavárně, s čímž jsem hned souhlasila. 


Celou noc jsem pořádně ani nemohla spát. Myslela jsem na to, co se včera stalo a těším se, až to všechno Susan řeknu. 


Vstala jsem a sešla jsem schody. Když jsem mířila do kuchyně, zaslechla jsem obvyklou hádku rodičů. Takhle to chodí vždycky a můžu klidně říct, že jsem si na to už zvykla. Před měsícem se mamka odstěhovala do vedlejšího pokoje, takže spolu už ani nespí. Připadá mi, že se všechno schyluje k rozvodu. Nejhorší na tom je, že mi nikdo neřekl, co se mezi nimi děje. Vždyť už nejsem malá holčička, před kterou se musí všechno tajit. Je mi čtyřiadvacet. Od sousedky jsem se dozvěděla, že se táta vždycky poflakuje opilý do ulici. Máma na to asi přišla. Někdy nechodí domů na noc a to mamku naštvalo nejvíc. Potom jsem přišla na to, že má několik dluhů. Smutné je, že jsem si to musela zjišťovat u sousedky. Připadá mi, že už ani nejsem jejich dcera. Všechny jejich problémy pak házejí na mě. Už je na čase, abych se odstěhovala.


Otevřela jsem lednici a vzala jsem si jogurt, který tam byl jediný mezi několika lahvemi piva. Schválně nahlas jsem lednici zavřela, ale rodiče byli tak zapálení do hádky, že si nevšimli, že už jsem vstala. Sedla jsem si na barovou židli a začala jsem jíst jogurt. Sice jsem říkala, že jsem si na to zvykla, ale už mě začínala třeštit hlava. Dlouho jsem se držela, ale nakonec jsem zařvala směrem k nim: "Můžete toho už nechat? Tohle poslouchat od rána do večera je fakt hrozný. Radši bych poslouchala řev dítěte, než vaše hádky. Alespoň byste mi mohli říct, co se děje!"


Mezi sebou se hádat přestali, ale otočili to směrem na mě: "To tě nemusí zajímat. Je to jenom mezi námi," začala na mě řvát máma.

"Co myslíš tím, to tě nemusí zajímat?! Vždyť jsem vaše dcera. Nebo jsem snad adoptovaná?! Nejsem malá mami, je mi dvacet čtyři, kdyby něco. A navíc mám už taky nějaké zkušenosti, určitě to pochopím!" bránila jsem se.

Oba dva na mě přímo šokovaně čuměli, ale ani jeden nepromluvil. Po chvíli táta odešel pryč. Máma tam ještě chvíli stála s nevěřícným výrazem, ale potom taky odešla. No to jsem se toho teda dozvěděla. Je pravda, že jsem byla taky šokovaná tím, jak jsem na ně vyjela, ale dneska se to opravdu nedalo vydržet. Většinou se zavírám do pokoje a snažím se to ignorovat nebo prostě odejdu.


I ten jogurt se mi znechutil, proto jsem odešla do svého pokoje. V koupelně jsem si udělala ranní hygienu a převlékla jsem se. Přešla jsem k mému překvapivě uklizenému stolu a ruku jsem položila na vstupenky. Zase se mi vybavily vzpomínky na včerejší den. Z jedné hromádky jsem vyštrachala obálku a jednu vstupenku jsem do ní dala. Ze židle jsem si vzala kabelku a obálku jsem do ní dala. Přešla jsem ke skříni a z ramínka jsem sundala lehkou bundičku, poté jsem jí na sebe natáhla. Vzala jsem kabelku a sešla jsem dolů. Nikdo tam nebyl. Naštěstí na stole ležely klíče od auta, proto jsem si je hnedka vzala. Obula jsem si mé oblíbené tenisky a vyšla jsem ven.


Nasedla jsem do auta. Za patnáct minut máme sraz, takže to mám úplně přesně. Nastartovala jsem motor a vyjela jsem z naší příjezdové cesty. 


U kavárny jsem zaparkovala na parkovišti a vystoupila jsem. Rozhlédla jsem se okolo, jestli náhodou nezahlédnu Susanino auto. Neviděla jsem ho, to by byl zázrak, kdyby jednou přijela přesně. Ale pokud by věděla, že pro ní mám vstupenku, to by tady byla ještě deset minut předem. Rozešla jsem se ke kavárně a vstoupila jsem. Sedla jsem si k prvnímu volnému stolu, který jsem zahlédla a teď mi zbývalo jenom čekat. 


Konečně jsem ve dveřích zahlédla (vždycky) upravenou Susan. S úsměvem mířila ke mně a já jsem vstala od stolu. 

"Ahoj," řekly jsme nastejno a objaly jsme se.

"Sedej! Mám pro tebe několik novinek," řekla jsem. Susan si hned sedla naproti mně.

"Tak povídej!" vyzvala mě zvědavě.

"Počkej, probereme to až u kafe," řekla jsem.

"Tak jo," souhlasila.

"Tak co si dáte?" objevila se u nás najednou číšnice.

"Dvakrát cappuccino," řekla Susan. Po chvíli nám to donesla a Susan už netrpělivě vyčkávala, až začnu mluvit.

"Takže... Včera jsem byla v práci a když jsem vyšla, zahlédla jsem známé auto. Z něj vystoupil..."

"Počkej... Sam si uvědomil, že to podělal a že bez tebe nemůže žít?!" přerušila mě.

"Ne, ani nevyslovuj jeho jméno. Nebyl to Samuel. Byl to Harry..."

"Harry? Tvůj novej kluk?!" přerušila mě zase.

"Ne, Harry Styles..."

Viděla jsem, jak přede mnou Susan začíná pištět. Rychle jsem jí musela zastavit: "Pšššttt! Přijel mě vyzvednout z práce..."

"Jo tak proto chtěl vědět, kde pracuješ," řekla Susan docela klidně a už jí to všechno začínalo docházet. "Vzal tě k němu domů?" zeptala se hned.

"Ne, vzal mě na jedno místo za Londýnem, odkud je vidět celé město..."

"Óóóóó, jak romantické!" řekla Susan.

"A dal mi tohle. Pro tebe..." řekla jsem a začala jsem hledat v tašce. Vytáhla jsem obálku a podala jsem jí to. Susan si jí ode mě rychle vzala a začala jí otevírat. Když vytáhla vstupenku, vykřikla. Pár lidí se za námi otočilo. 

"Cože?! VIP vstupenka. Už v sobotu..." zasekla se. "Já nemám co na sebe," dodala.

Já jsem jenom protočila oči: "Co mám říkat já?"

"Musíme jít do obchoďáku, hned teď!" nakázala a rychle dopila její kafe. 

"Co blázníš?!" vykřikla jsem, zatímco mě tahala za ruku. Úplně mi teď připadala jako malá holčička, která tahá její mámu, aby už šla. Ještě jsem si cucla kafe. Táhla mě po její obvyklé obchodní trase. 


V prvním obchodě si vybrala několik kusů a zalezla do kabinky. Když vylezla hnedka spustila: "Tohle je docela dobrý..." a prohlížela se v zrcadle. Já jsem jenom přikyvovala. Zalezla zpátky do kabinky. Když vylezla v novém modelu, podávala mi ty šaty, co před chvílí měla na sobě.

"Na, zkus si je taky!" nařídila mi a mně nic jiného nezbývalo. Proto jsem zalezla do kabinky a oblékla jsem si je. Po chvíli jsem vylezla, zatímco ona vylezla už zase s jinými šaty.

"Wow, tobě to sluší ještě víc než mně," řekla, když mě uviděla. "Klidně ti je nechám, jestli chceš," dodala.

Prohlédla jsem se ze všech stran. 

"Jo tyhle si prostě musíš koupit! Já si asi vezmu tyhle," řekla. Zalezly jsme zpátky do kabinek a převlékly jsme se.

"Tak co? Bereš," zeptala se mě.

"To je otázka?" zeptala jsem se.

"Ne, to je rozkaz," odpověděla.

"Tak jo, beru," vzdala jsem to. Stejně bych taky neměla, co na sebe, takže se mi tyto šaty hodí. Líbí se mi, že vypadají elegantně, ale zase ne úplně jako společenské. Zaplatily jsme to a vyšly jsme z obchodu.

"Děkuju moc," řekla a objala mě.

"To spíš poděkuj Harrymu," řekla jsem s úsměvem.

"Takže v sobotu tě vyzvednu jo?" navrhla mi.

"Okay," souhlasila jsem.


Ještě naposled jsme se objaly a každá jsme mířily ke svým autům.




Destiny (Harry Styles ff.)Kde žijí příběhy. Začni objevovat