Destiny (Harry Styles ff.)

52

Konečně jsem se rozhoupala k tomu, abych jela k sobě domů. Pokud spolu s mámou nebudeme mít problém, jakože je hodně pravděpodobné, že jo, tak bych tam i bydlela a vrátila bych se do svého klasického života. Pokud na mě bude máma řvát už ode dveří, sbalím si svoje věci a půjdu bydlet k Susan a Mikovi alespoň do té doby, dokud nenajdu nějaký byt, který bych si mohla dovolit a který by mi vyhovoval. Susan mi sama nabídla, že u nich mohu bydlet tak dlouho, jak budu chtít. Dala jsem si maximálně čtyři měsíce, poté bych se chtěla odstěhovat do svého bytu, protože jim nechci překážet.

Někdy bych se taky měla stavit v práci a informovat Miriam, že za pět měsíců půjdu na mateřskou. Sice jsem teprve na začátku druhého měsíce těhotenství, ale chtěla bych se pořádně připravit na porod a na život po něm. 

Taky bych měla říct, že už uplynuly dva dny od toho dne, kdy jsem zavolala Harrymu. Slíbil, že zavolá, ale stále se nic nedělo. Byla jsem z čekání na to, až zavolá, nervózní. Nechápala jsem, co mu tak trvá. Možná moje slova nepobral, protože byl rozespalý. Trefila jsem se totiž do doby, kdy u něj byly tři hodiny ráno a možná si myslel, že se mu ten můj telefonát jenom zdál. Možná se z té náhlé novinky ještě nedostal a neví, co má dělat. Stejně jsem tápala i já, když jsem se dozvěděla, že s ním čekám dítě. Možná se mi bojí zavolat, nebo mě prostě nechce slyšet. Mohl by mi ale dát vědět, jestli se o své dítě bude zajímat nebo jestli se o něj budu muset postarat sama. Připadá mi divné a vůbec mi k němu nesedí, že by mu bylo jedno, že po tomto světě běhá jeho dítě. 

Susan mě dovezla k našemu baráku. Vypadalo to tu stále stejně. Rozdíl bylo, že už do něj nikdy nevkročí táta. Neříkám, že mě to úplně mrzí, ale i přesto, jak všemožně nám ubližoval, byl přeci jen můj táta. 

Až na dně kabelky jsem našla klíčky od domu. Vstoupila jsem do tmavé předsíně. Byly tu zatažené všechny rolety, takže se sem nedostal ani jeden sluneční paprsek. Musela jsem rozsvítit. Přimhouřila jsem oči, protože mi do nich střelilo prudké světlo. Sice byl den a dokonce bylo ráno, proto slunce zářilo intenzivně, ale tady jsem se cítila, jako bych přišla v nejtemnější noci. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit. 

Zezula jsem si boty. Podlaha divně lepila, proto jsem si boty zase rychle obula. Mámě určitě nebude vadit, že jí sem přibude několik šlápot. No jo, služka, což jsem já, nebyla doma, takže to tu vypadalo jako po výbuchu. Pomalu jsem pokračovala dlouhou chodbou až do obýváku. Znovu jsem musela rozsvítit světlo, jinak bych tu neviděla ani na svoje kroky. Přes televizi byl přehozen černý ubrus, což pro mě byla novinka. Na televizi se obvykle díval táta, ale máma u ní též trávila pozdní hodiny. Na konferenčním stolku jsem našla haldu špinavého nádobí. Vůbec nemluvím o podivném zápachu, který se tu držel. Poznala jsem puch piva. Určitě se tu někde přilepím na lepící flek od piva, který nikdo nevytřel. Klasika...

Jestli takto vypadá obývák, jak to asi bude vypadat v kuchyni? Už jsem se tam chtěla jít podívat a zjistit to, ale najednou zhaslo světlo. Vyděsilo mě to. Rychle jsem se otočila ke dveřím, u kterých byl vypínač, a chtěla jsem vědět, kdo za mnou stojí. 

"Mami?" oslovila jsem osobu, které jsem nemohla vidět do obličeje. Spatřila jsem pouze tmavou siluetu. Když se nikdo neozval, srdce mi začalo splašeně bít. 

"Rozsviť! Přeci se tady nebudeme bavit bez toho, aniž bychom si viděli do tváře," sice jsem nevěděla, jestli u dveří stojí máma, ale té osobě jsem tykala. Nalhávala jsem si, že by to nemohl být nikdo jiný než máma.