Destiny (Harry Styles ff.)

50

Zahlédla jsem Susanino auto čekající na mě před letištní halou a hned jsem se tím směrem vydala. Když jsem seděla v letadle, napsala jsem Susan a poprosila jsem ji, jestli by pro mě nepřijela na letiště. Samozřejmě nenapsala pouze odpověď na mou otázku, ale ihned se mě ptala, co se stalo, což chápu. Nikdo by nečekal, že jsem tak nečekaně přiletěla domů do Londýna. 

Bylo několik málo minut po desáté hodině večerní. Susan jsem zavázaná, že mě přijela vyzvednout i v tuto dobu. Nikdy mě nenechá na holičkách a udělá pro mě cokoliv. Jsem si jistá, že dneska rozhodně nepůjdeme spát. Mně to nevadí, protože mám jet lag. A Susan se určitě nepodaří usnout, poněvadž bude poslouchat můj příběh a vyslýchat mě. 

Otevřela jsem dveře od auta a vletěla do něj. Ihned jak jsem dveře zase zavřela, propukla jsem v hluboký, srdcervoucí pláč a padla do Susaniny rozevřené náruče. Susan mě začala uklidňovat tak, jak mě má máma ještě nikdy neutišovala. Co by teď se mnou dělala? Susan mi tedy nabídla, že mě vezme k sobě domů, za což jsem jí hrozně vděčná. 

Susan z parkoviště vyjela až poté, co se můj pláč zmírnil. Stále jsem ale vzlykala a nedalo se to zastavit. 

"Nechápu, jak tě mohl podvést. Vždyť byl do tebe blázen," Susan byla víc naštvaná než já. 

"Já to taky nechápu," vylétlo ze mě se vzlykem a utřela jsem si obličej mokrý od slz. Ani ne za pět minut byl stejně vlhký jako předtím, protože jsem slzy nedokázala zastavit a ani jsem nechtěla. Potřebovala jsem se pořádně vybrečet.

Lidé v letadle a na letišti si všimli mých zarudlých očí, ale na nic se mě, díkybohu, neptali. Na veřejnosti jsem se krotila a snažila jsem se nepropuknout ve velký pláč, ale nyní je tu se mnou pouze Susan a tudíž se už nemusím ovládat. 

Ani jedna jsme po celou dobu jízdy nepromluvily. Já jsem měla dost práce se zastavením breku a kdybych něco měla říct, určitě by se mi zase zlomil hlas a začalo by to od znova. Věděla jsem, že Susan v hlavě běhá několik otázek, na které by se mě toužila zeptat, ale nechtěla mě znovu zlomit, proto mlčela a plně se věnovala řízení. 

"Mike je sice doma, ale já ho vyženu na gauč do obýváku a nám zůstane ložnice," Susan se odvážila promluvit, až když vypnula motor. 

"Vy spolu s Mikem bydlíte?" zeptala jsem se zklíčeně, přičemž jsem v ruce žmoulala vlhký kapesník. 

"Jo, to jsem ti to ještě neřekla?" otočila se na mě s povzbuzujícím úsměvem. 

"Asi ne," pokusila jsem se zapátrat v paměti, ale všechny vzpomínky se týkaly Harryho, tak jsem se radši nenamáhala najít informace o Susan a prostě jsem něco odpověděla. 

"Jdeme?" Susan otevřela dveře a koukla se na mě. Já jsem pouze mírně kývla a vystoupila jsem z auta. Susan šmátrala v kabelce a hledala klíče. Nesoustředila jsem se na to, co se kolem mě děje, protože jsem létala ve svých myšlenkách. Následovala jsem Susan do chladného domu a poté do výtahu. 

Ihned jak Susan otevřela dveře od bytu, v chodbě jsem zahlédla Mika s litujícím výrazem. Nedokázala jsem se na něj podívat. Nebylo to tím, že bych proti němu něco měla, ale své zarudlé oči jsem nedovedla zvednout kvůli prudkému světlu, které v bytě svítí. Sice nade mnou vládl jet lag, ale najednou jsem se cítila unavená. 

"El?" uslyšela jsem Mikeův hlas, proto jsem jeho směrem zvedla hlavu. "Ten rozchod mě mrzí." Nezmohla jsem se na nic víc než na prosté "hm" a povzdechla jsem si. 

"Miku, dneska spíš v obýváku na gauči," informovala ho Susan a něžně mě popadla za nadloktí. Mike neprotestoval. Byla jsem ráda, že se mnou soucítil a nepouštěl se do zbytečných hádek, které by nikomu z nás neprospěly. Susan mě po cestě do ložnice chytla kolem ramen a musela mě tam dovláčet. Posadila mě na postel.

"Chceš něco k pití?" nabídla mi a já jsem záporně zakroutila hlavou. Susan se vedle mě posadila na postel a chvilku si mě beze slova prohlížela. Byla jsem hromádka neštěstí a takto zhrouceně jsem se ještě nikdy necítila, což Susan moc dobře poznala. Rozmýšlela se, jak by měla začít. Tíživé ticho mě otravovalo ještě víc, než kdybychom mluvily o rozchodu.

"Už ho nechci nikdy vidět," znovu jsem propukla v pláč a Susan mě objala.

"Nebudu se tě na nic vyptávat, to ti slibuji. Všechno už totiž vím z médií," zamumlala Susan. Myslela jsem si, že se jí budu moct vypovídat, ale sama nevím, jestli nebude lepší to v sobě dusit.

"Řekl, že ta ženská byla z managementu," tuhle podrobnost Susan neví. "Já mu ale nevěřím. V poslední době se vymlouval na jednání a já jsem byla doma sama," dodám. 

"Řekl ti víc?" 

"Jel na jednání a viděl ji na zastávce, jak čeká na autobus. Podle něj má přítele, který si vzal její auto, proto musela jet autobusem. Nabídl jí, jestli nechce svést. Jeli spolu do Starbucks, protože měl prý strašný hlad. Stále opakoval, že mě nepodvedl," řekla jsem příběh, na který v médiích jen tak nepřijdou. 

"El, nechci říkat, že jsi udělala chybu, to vůbec ne. Ale neuspěchala jsi to?" 

"Cože? Copak nějaká prsatá, mladá blondýna mohla být z managementu? Ta sama neví, co se životem, natož aby se starala o čtyři kluky v jejím věku." 

Susan pokrčila rameny a chtěla na to něco říct, ale já jsem pokračovala. 

"Sam mě taky podváděl a zapíral stejně jako Styles." 

"Oběma jsi ukázala, že si nic nenecháš líbit a dokážeš je opustit i přesto, že je pro tebe takovéto rozhodnutí moc těžké. Mysleli si, že tvá láska je k nim velká tak moc, že je nezvládneš opustit," pověděla mi Susan. 

"Susan, co bych bez tebe dělala?" na tváři se mi poprvé objevil malý úsměv. Znovu ji obejmu. Jsem ráda, že jsme si stále tak blízké a navzájem se vždycky podporujeme a podržíme. 

U Susan jsem byla dva týdny v kuse a ani na chvíli jsem se neodvážila vylézt z domu. K sobě domů jsem jet nechtěla, protože bych musela čelit rozzuřené mámě. Možná se teď chová jinak, když už jí v cestě nestojí můj otec. Ale přeci jenom jí někdo stojí v cestě, aniž by chtěl. Já. 

Susan mi ve všem pomáhala. Byla moje psychická vzpruha. Myslela jsem si, že všechno bude v pohodě. Harryho jsem už přestala řešit. Zapomněla jsem na něj. Jako vždycky se ale něco muselo pokazit. Vyčkávala jsem, kdy budu mít své ženské dny, ale čekala jsem marně. Když už jsem je nedostala dva týdny po mém obvyklém datu, které se nikdy neměnilo, bylo mi to divné a věděla jsem, že se něco děje. Možná za to mohla má psychická tíže, ale pravděpodobnější byl jiný důvod. Susan jsem oznámila, co mě momentálně děsí. Věděla jsem, že si musím udělat těhotenský test, ale myslela jsem si, že Susan těhotenství nenapadne. Když už to napadlo i jí, zjistila jsem, že jde do tuhého a že je to vážné.

Udělala jsem si tedy těhotenský test. Dlouho jsem se mentálně připravovala na to, kdyby byl test pozitivní. I přesto jsem ztuhla, vytřeštila oči s pusou dokořán a srdce mi přestalo bít. Jsem těhotná...