Destiny (Harry Styles ff.)

53

Probudil mě nějaký zvuk. Nepamatovala jsem si, že bych si nastavovala budík. A proč bych to vlastně dělala? Nikam jsem nemusela vstávat. Jako brambora jsem padla na druhý bok a začala hmatat po mobilu na nočním stolku. Podívala jsem se na displej a vytřeštila oči. Byla jsem rozespalá, ale toto mě naprosto vzbudilo a najednou jsem se cítila svěžeji. Zjistila jsem totiž, že nezvonil budík, ale někdo mi volal. Nebylo brzo ráno, ale půl jedenácté večer. Šla jsem spát už v devět hodin, protože jsem byla po náročném dni strašně unavená. Přestože jsem stále musela myslet na to, že vlastně nevím, kdo jsou moji rodiče, hned jsem usnula. Nepodívala jsem se na jméno volajícího, ale rovnou jsem hovor přijala.

"Prosím?" ozvala jsem se chraplavým hlasem a rukou si promnula oči. Ihned nato jsem zívla. 

"El?" ozval se kdosi, ale já jsem hned věděla, s kým mám tu čest mluvit. "Tady Harry," řekl, třebaže jsem jeho hlas poznala. Mé tělo se ospale vymrštilo do sedu, ale nic víc to se mnou neudělalo. 

"Harry..." vyslovila jsem pomalu jeho jméno. "Co potřebuješ?" 

"El, volala jsi mi kvůli jedné věci, pamatuješ?" mluvil se mnou opatrně, jako bych byla opilá. Možná jsem tak zněla. 

"Hmm, jo," vyšlo ze mě pomalu. Chtěla bych mluvit rychleji, ale nějak mi to nešlo. 

"Chtěl bych s tebou probrat naši budoucnost," pokračoval a já padla zpátky do peřin. U toho jsem hluboce vydechla, což Harry musel dobře slyšet. Už vím, jaké to pro něj asi bylo, když jsem mu zavolala ve tři hodiny ráno. Nyní sice nebylo tak brzy jako tehdy, ale byla jsem rozespalá úplně stejně. 

"Naši budoucnost?" kladla jsem důraz na slovo "naši". Překvapilo mě, že to formuloval zrovna takto. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se zmateně. Divila jsem se, že jsem ho vůbec vnímala. 

"Chtěl bych ti říct, že bych si moc přál šťastnou rodinu. Vždyť si to taky přeješ, nemám pravdu?" 

"Hmm," dokázala jsem ze sebe vydat pouze toto. 

"Bethy..." oslovil mě a čekal, jak na to zareaguji, protože moc dobře ví, že mě takto oslovoval jenom on. Já jsem mlčela, tudíž musel pokračovat.

"Chtěl bych, abychom zase byli spolu." Vydechla jsem, ale nic jsem neřekla. Harry asi čekal, že se k tomu nějak vyjádřím, ale já nemám náladu mluvit o takovýchto důležitých věcech. Nejspíš čekal, že mu začnu vyčítat jeho chybu, kvůli které se náš vztah rozpadl.

"Bethy, já jsem tě nepodvedl a nikdy bych to neudělal, protože jsi pro mě byla vším na světě. Kdybych tě podvedl, nejvíc bych ublížil především sobě."

"Harry, teď to nechci řešit," zastavila jsem ho. 

"Já jen, že kdybychom se k sobě vrátili, nebylo by to dobré jen pro nás dva, ale především pro naše dítě," z Harryho hlasu jsem mohla slyšet nervozitu a cítila jsem, že se hodně rozmýšlel, co by měl říct, aby neudělal chybu. "Ovšem jen pokud budeš chtít ty," dodal rychle. 

"Harry, já nevím..." a už to na mě zase šlo. Do očí se mi tlačily slzy. 

"Bethy, dám ti tolik času na rozmyšlenou, kolik jen budeš chtít." Chtěla jsem se do něj pustit, chtěla jsem mu vyčíst všechny kiksy, kterými mi ublížil, ale cítila jsem, že jediná chyba byla ve mně. Možná mě skutečně nepodváděl a já uvěřila lživým informacím, které šířily bulváry, jimž se věřit nedá. Tohle byla moje první zkušenost s tím, že jsem něčemu věřila bez toho, aniž bych si ověřila všechny podrobnosti. Tehdy jsem měla Harryho vyslechnout. Právě jsem z jeho hlasu poznala, že mi rozhodně nelže a že říká to, co doopravdy cítí.  

"Dobře," vydechla jsem.

"Turné mi končí až za pět měsíců, ale mohl bych ho zrušit a přiletět za tebou," navrhl mi.

"To ať tě ani nenapadne!" nařídila jsem mu přísně. 

"Tak k tobě pošlu chůvu," oznámil mi naprosto přesvědčeně. 

"Harry, to miminko se ještě nenarodilo, proto nemusím mít chůvu," poprvé se mi během rozhovoru na tváři objevil mírný úsměv.

"Ale já chci, aby se starala o tebe. Všechno za tebe bude dělat a ty budeš moct odpočívat. Chci, abys byla v pořádku." 

"Harry, bydlím u Susan, protože..." zarazila jsem se. Teď v noci jsem se nechtěla svěřovat s tím, co jsem se dneska dozvěděla a co mi změnilo život. "No to je jedno," dodala jsem. Po krátkém odmlčení jsem pokračovala.

"Prostě nechci, aby se tu mezi námi cítila špatně a aby si myslela, že nám tu jenom překáží," vysvětlila jsem mu.

"Tak půjdeš bydlet ke mně," rozhodl bez toho, aniž by se mě zeptal.

"Harry..." chtěla jsem protestovat.

"Prostě budeš bydlet u mě. Potřebuji vědět, že jsi v bezpečí." Znovu jsem nahlas vydechla. Věděla jsem, že jsem prohrála. 

"Pošlu pro tebe auto a oni ti pomůžou převézt všechny tvoje věci. Budou mít i klíčky od mého domu, takže se o nic nemusíš starat. Ta chůva tam už na tebe bude čekat." Měl by se soustředit na koncerty, které ho čekají, ale on se staral o mě. 

"Za pět měsíců přiletím, ok?" 

"Ok," zopakovala jsem nezúčastněně. 

"Kdybys něco potřebovala, kdykoli zavolej."

"Zavolám," potvrdila jsem mu. Rozloučil se se mnou. Položila jsem hovor a mobil hodila vedle své tělo do peřin. Položila jsem si dlaň na čelo a začala zpracovávat všechna Harryho slova. Se slzami v očích jsem se usmála. 

Ano, přála jsem si šťastnou rodinu. Osud mi sám nabídl druhou šanci. Musím se mu omluvit za to, že jsem ho osočila z nevěry. Z jeho hlasu byla slyšet upřímnost. Budeme si toho muset ještě hodně ujasnit, ale první část máme za sebou. Nemohu uvěřit, že se o mě tak strachuje i přesto, že jsem s ním tak bezohledně zametla a řvala na něj. Tehdy jsem v tu chvíli nevěděla, co mám dělat, a tak jsem ze sebe sypala věty, jak mi přišly na mysl. Zuřivost mě porazila a já jsem Harrymu nedokázala věřit. Nyní jsem ale v jeho hlase poznala pravdu. Myslela jsem si, že veškerá má láska k němu vyprchala, ale zjistila jsem, že jsem se mýlila. Potřebuji ho mít ve svém životě. Srdce mi začalo bít hned, jak jsem uslyšela jeho hlas. 

Ráno jsem Susan oznámila, co se stalo. Byla jsem unavená, protože jsem nemohla usnout. Překvapilo mě, že po tom, co jsem se dozvěděla, že mí rodiče nejsou ti, o kterých jsem si to celý život myslela, jsem usnout zvládla, ale po rozhovoru s Harrym mě spánek přemohl až za dva dvě hodiny. Přesvědčilo mě to, že jde o mé životní rozhodnutí a kdybych Harryho odmítla, můj život by nebyl tak sladký, jako kdybych ho strávila s láskou, kterou bychom si navzájem opětovali. 

Už podruhé jsem si musela sbalit všechny své věci a přestěhovat se jinam. Odpoledne před Susaniným domem zastavilo auto. Řidič mi pomohl dát tašku do kufru auta. Otočila jsem se na Susan stojící ve dveřích. Po chvilce zkoumání jejího obličeje jsem se za ní rozeběhla a padla jí do náruče. 

"Budeme se navštěvovat tak často, jak jen to půjde," zamumlala jsem. 

"No jasně," vykřikla se smíchem, když se ode mě odtáhla.

"Děkuji ti za všechno," upřeně jsem se jí podívala do očí.

"Nemáš zač, má hvězdo," zasmála se Susan a já jsem zavrtěla hlavou. 

"Takhle mi neříkej," pohrozila jsem jí zvednutým ukazováčkem. 

"Hah," mávla nade mnou rukou Susan. Rozešla jsem se k autu. Řidič mi podržel dveře a já jsem nastoupila. 

"Mám tě ráda, papa," poslala jsem Susan vzdušnou pusu ještě předtím, než řidič zavřel dveře. 

"Já tebe taky," zavolala Susan nazpátek a zamávala mi. Poté se auto rozjelo a já plánovala začít žít svůj nový život.