Destiny (Harry Styles ff.)

35

Má slova s ním nic neudělala. Stojí jako solný sloup a čumí na mě, jako by mi chtěl jasně říct, že jsem nějaká drzá. Harryho pohled už nepropichuje mě, ale toho blba stojícího několik kroků přede mnou. 

"Musím s Vámi, slečno Adkins, probrat pár pracovních věcí," úplně změní na vykání a dodá do toho ještě mé příjmení, aby to mnohem víc prohloubil. Příjmením mi po dlouhé době řekl až dneska, vždycky mě oslovoval jenom jménem. Pokud měl dobrou náladu, tak mi říkal El jako všichni ostatní, a když měl špatnou náladu, tak mi říkal Elizabeth. A po našem rozchodu mě oslovuje už jenom Elizabeth. 

Ano, přede mnou stojí Sam. Moc dobře vím, že takhle se mnou mluví jenom kvůli Harrymu. Kdyby tady Harry nebyl, už by na mě řval, jak nejlíp umí, což jsem už taky zažila. Probodávám Sama nevěřícným, naštvaným pohledem, protože vůbec nechápu, jak si dovolil říct, že se mnou potřebuje probrat pár pracovních věcí. Harry samozřejmě nemůže znát pravdu, která je taková, že Sam se mnou zase bude probírat naši minulost. 

"Nechám vás tady o samotě. Budu čekat v autě," Harry přistoupí ke mně a políbí mě na vlasy. Samův výraz se změní na naštvaný, když vidí, jak se Harryho rty dotknou mých rozpuštěných vlasů. Sleduji Harryho, jak odchází z klubu. Uvnitř svého těla na Harryho křičím, ať nechodí a ať mě tady se Samem nenechává samotnou. Doopravdy se ale ani nepohnu a jenom se dívám, jak se ode mě vzdaluje ke dveřím. Sam ho též stále probodává pohledem. Čeká, až zmizí, aby mohl spustit. Úplně to na něm vidím. Uslyším klapnutí dveří, a proto protočím oči. No super! Jediná zábrana, která Samovi bránila, aby řekl, proč doopravdy přišel, a moje záchrana odešla. 

Sam se stále dívá na zavřené dveře, za kterými Harry zmizel. Já nevěřícně zakroutím hlavou a stále stojím na tom samém místě. V duchu Samovi gratuluji, jak se vyčuraným způsobem Harryho zbavil. 

Konečně se na mě Sam otočí a na tváři se mu objeví sebevědomý výraz, který ho zdobí vždycky a který mi v hlavě zůstane už asi navždy mezi zápornými věcmi. 

"Harry Styles?! Kde jsi ho sbalila?" začne mluvit odporným tónem hlasu a s úšklebkem pomalu míří ke mně. Chtěla jsem na to říct, ať přejde k věci a ať to zase nesmyslně neobchází. Nestihnu ale ze sebe vydat ani hlásku, protože on mluví dál.

"Pleteš mu hlavu, stejně jako jsi ji pletla mně, ale potom se s ním rozejdeš," už stojí těsně u mě. 

"Nech mě už konečně být!" vyřknu přísně rozkaz, kterým bych náš rozhovor nejraději hned skončila. On se jenom pousměje, takže mi to přání očividně nevyplní. 

"Nemohu uvěřit tomu, jak jsem byla tak blbá, že jsem ani neviděla všechny věci okolo, které se týkaly tvé nevěry. Všichni mě na to upozorňovali, ale já jsem ti stejně věřila," vytvořím si možnost říct mu do očí všechno, co ode mě už nejmíň jednou slyšel, ale já mu to musím připomenout. 

"A myslím si, že jsem ti jasně dala najevo, že tě už nikdy nechci vidět," pokračuji. On se mým slovům krátce zasměje. Doufám, že si vzpomněl na ten nálet, který jsem na něj udělala. Možná proto se zasmál, ale mě to vůbec vtipný nepřipadá. Nakloní se ke mně, proto mohu cítit jeho mentolovou vůni, která se line z jeho úst. Já se automaticky zakloním, abych si od něj pořád udržovala malý odstup. Donutí mě natlačit se na bar. 

"Já taky nemohu uvěřit tomu, jak jsi blbá," zasměje se svým slovům a ještě víc se na mě natlačí. Nevěřícně na něj vykulím oči. Nechápu, že něco takového vůbec mohl vyslovit.