Destiny (Harry Styles ff.)

28

Pečlivě si pročesávám každý pramínek svých vlasů zvlášť. U toho poslouchám hudbu, která se line z mého mobilu, který mám klasicky položený na stolku, u kterého sedím. Občas si i pár slov zazpívám. Ale abych řekla pravdu, zpívám hrozně. Zpívám si jenom sama pro sebe a to pouze, když mě nikdo neslyší. No vlastně o jedné výjimce, kterou jsem udělala, bych věděla. Stalo se to, když jsme včera jeli na ten příšerný oběd. To jsem měla chuť s Harrym zpívat, ale po obědě bych už určitě za žádnou cenu nezazpívala ani jedno slovo. Když se tak v myšlenkách vracím zpátky do auta a přehrávám si celou cestu směrem do obchoďáku, tak zjišťuji, že na zpěv ani nebyl čas. 

Hřeben, s kterým jsem doteď pracovala, vyměním za kulmu na vlasy. Rozhodla jsem se, že si vlasy zkusím navlnit. Většinou, vlastně vždycky, mi je vlní Susan. Jasně, že to zvládnu i já, ale dělala jsem to asi třikrát a určitě to nebudu mít tak perfektní jako od Susan. 

Vezmu tedy první pramínek a obtočím to kolem kulmy. Pramen několik minut přidržím, poté pramen vysvobodím z kulmy. Takhle to dělám pořád dokola, dokud nemám kudrnaté celé vlasy. Po skončení mého tvoření nezapomenu vytáhnout šňůru od kulmy ze zásuvky a prohlédnu si svůj odraz v zrcadle. No není to úplná paráda, ale to jsem čekala. Mně to stačí takové, jaké jsem si to udělala. Prsty si vlasy projedu, aby lokny splynuly. Závěr zafixuji lakem na vlasy. Na rty nanesu světlý lesk. To je všechno, co jsem si vytvořila na obličeji. Nechci se pouštět do nějakého mega líčení. Navíc na to nemám produkty. Mně lesk stačí. Za prvé, stejně nikdo nebude řešit, že nejsem nalíčená. A za druhé, světla tam budou svítit na všechny strany, proto nikdo nic neuvidí. 

Stoupnu si od stolku. Hrábnu po mobilu. Stopnu písničku, která zrovna hrála, a zjistím, že už je za pět minut osm hodin. To znamená, že by tu Susan měla být každou chvíli. Do mého jediného psaníčka si dám mobil, kapesníčky a pro jistotu tam přihodím i ten lesk. Nesmím zapomenout na peníze a zdá se, že už jsem zcela připravená.

Ještě než v pokoji zhasnu světlo, se po pokoji rozhlédnu, jestli by mé oči nezaregistrovaly něco, co by se mi do baru na párty ještě hodilo. Nenašla jsem nic, proto zhasínám, za sebou zavírám dveře a mířím po schodech dolů. Je tady ticho jako v hrobě. Jediné, co mohu slyšet, jsou mé kroky. Přísahám, že jestli teď Susan zazvoní, jakože zazvoní, tak se hrozně leknu. 

Ještě předtím, než vejdu do předsíně, zkontroluji, jestli je všechno v kuchyni v pořádku. Hlavně, jestli není prázdná lednička. Zítra budu zase spát až do dvanácti a vzpamatovávat se z kocoviny, tak až se pak probudím, abych měla co jíst. Sice bych s tím teď už nic nemohla udělat, protože bych už nestihla jít do pekárny. Stejně tam už mají zavřeno. Zajímá mě jenom, jestli budu muset jít pro něco do pekárny zítra, což se mi nebude chtít. Zase mi bude blbě. I tak ale vždycky vyváznu ze všech nejlíp. 

Otevřu tedy lednici a oddechnu si, když uvidím, že lahve s alkoholem v ní nejsou jediné. Tak snad mi to máma všechno nesní. Po této myšlence se pousměji, protože vím, že ona je toho schopná. Zhasnu i v kuchyni a mířím do předsíně. 

Nejprve si obuji černé lodičky. Susan mi včera chtěla koupit i nějaké boty, ale já jsem už na nakupování neměla náladu. Navíc tyto lodičky mi jsou pohodlné. Na nové bych si musela zvykat a neužila bych si párty. Přes sebe ještě hodím černý kabátek. Psaníčko si dám přes jedno rameno. Od hlavy až k patě se prohlédnu v zrcadle. Ještě si prohrábnu vlasy. Sama se pousměji tomu, jak jsem se zvládla zkrášlit.