Destiny (Harry Styles ff.)

34

Ani nevíte, jak jsem ráda, že před námi vidím noční klub, ve kterém pracuji a ve kterém jsem včera slavila svoje narozeniny. Podívám se na čas a v hlavě si začnu propočítávat, jak dlouho nám cesta i s obědem trvala. Vyjeli jsme kolem půl dvanácté a dojeli jsme sem až ve tři hodiny odpoledne.

Na oběd si nemám proč stěžovat, chutnal mi. Restaurace byla pěkně zařízená i přesto, že mi připadala docela malá. Na mě to ale i tak bylo až moc. Vůbec nejsem zvyklá obědvat v restauracích. Maximálně, kam vyrazím na snídaně, je moje oblíbená pekárna kousek od mého domu. 

Z jízdy po obědě si pamatuji jenom silnice a domy. Ani nevím, jak jsme se u mé práce najednou objevili. V autě jsme bloudili po Londýně a kvůli malé pomoci navigace jsme nezabloudili úplně. Najednou mi Harry oznámil, že tyto ulice už zná. Zácpám na hlavních silnicích jsme se vyhýbali různými uličkami a teď sedíme v autě před mou prací. 

"Shrábneme dárky a pojedeme," informuji Harryho o svém plánu a rychle vylezu z auta. Můj plán není se tady zdržet, ale na druhou stranu se mi zase moc nechce jet pryč, když jsme sem jeli tak dlouho. Bouchnu dveřmi od auta a mířím ke dveřím klubu. Jsem si jistá, že mi je Harry v patách. Nejdříve vezmu za kliku a zkusím otevřít dveře. Jsou zamknuté, jak jsem předpokládala, což znamená, že v klubu nikdo není. Otevřu svou kabelku a pokouším se z ní vyhrabat klíče, přičemž si ji opírám o koleno mírně zvednuté nohy nad zemí. Poté, co klíče pořád nemohu nahmatat, si tak říkám, že jsem se na tuto cestu pro dárky měla vykašlat a vyzvednout si je jindy. Jsem si ale zcela jistá, že jsem si klíče od práce do kabelky dávala, proto hrabu dál. 

Vyčerpaně si oddechnu, když v ruce svírám svazek klíčů. Otevřenou kabelku neřeším, protože na její zavření nemám čas. 

"Chceš pomoct?" zeptá se mě Harry stojící za mnou a natahuje ruku k mé kabelce. 

"Bude to nejlepší," už mluvím ze stresu. Vůbec nechápu, proč mě stres popadl. Asi to je z té dlouhé cesty a teď kvůli těm klíčům. Kabelku doslova vrazím do Harryho ruky bez toho, abych mu darovala svůj pohled. Hledím na svazek klíčů a hledám ten pravý od hlavních dveří. Když se mi ruka osvobodí od kabelky, ihned popadnu největší klíč ze všech klíčů a nejrychleji, jak to jen jde, dokážu odemknout dveře. 

S hlubokým vydechnutím vletím dovnitř, ničeho okolo sebe si nevšímám a hned mířím k hlavním vypínačům světel, abych tu vůbec něco měla možnost vidět. 

Hned se po celé místnosti rozzáří světlo, když všechno nahodím. Otočím se a do očí mi vrazí strašný bordel, jaký tu je. Všude se tu válejí sklenky, na zemi leží barevné konfety a rozhrabaný dort. Vytřeštím oči, když zahlédnu dort, protože jsem ho po sfouknutí svíček už neviděla. Divím se proto, že tady někde koloval a já jsem o tom nevěděla.  

"No tady to teda vypadá..." vydechnu frustrovaně. "Ještě by to chtělo vědět, kde jsou ty dárky," dodám, když si uvědomím, že tu hlavní věc, kvůli které tady jsme, nevidím. Až teprve teď se podívám na Harryho. 

Místností se začne linout zvonění mého telefonu, které vychází z mé kabelky. Jako střela se objevím u Harryho, který mi předá kabelku, abych z ní mohla vyhrabat mobil a zvednout hovor. Jenom doufám, že mi nevolá Sam. Vytahuji mobil a mé oči hned logicky zabloudí k jménu, které svítí na displeji. Spatřím jméno, které jsem tam opravdu nečekala, proto hovor hned zvednu.