Destiny (Harry Styles ff.)

31

Probudila mě příšerná bolest hlavy. Několikrát se musím přetočit z jedné strany na druhou. Se zavřenýma očima zašmátrám po nočním stolku, abych našla svůj mobil a zjistila, kolik je hodin. Zdá se mi, že takto po stolku šmátrám už několik minut, ale pořád ne a ne narazit na telefon. Někde tam ale musí být, protože jsem si jistá, že jsem si ho tam pokládala, ostatně jako vždycky. Jsem moc líná na to, abych otevřela oči a na stolek se podívala. Když mobil pořád nemohu najít, vzdám to. Moje ruka sjede ze stolku a volně se začne houpat nad zemí místo toho, aby se vrátila zpátky podél mého těla na postel. Až když se přetočím na druhý bok, ruka se přemístí na druhou půlku postele. 

Ležím na břiše a modlím se, ať bolest hlavy ustane a já si nebudu muset jít pro prášek. Mé přání se nevyplní, s čímž počítám. Až teď se mi začnou pomalu otevírat oči. Rozhodla jsem se totiž, že to vzdám a půjdu si pro prášek. Do mých očí vrazí bílá barva. Zjistím, že ležím na polštáři povlečeným do bílého povlečení. Ale já nemám bílé povlečení. Podle toho si odvodím, že se nenacházím ve své posteli. Tento fakt mě dostane do sedu. Rozhlédnu se kolem dokola po mně známé místnosti. 

Pokouším se vzpomenout si na včerejší noc. Jediné, na co si vzpomínám naposled, je taxi. Potom už mám zcela vygumováno. S výdechem zády padnu zpátky na postel. Vůbec se mi nechce vstávat, ale jelikož jsem někde jinde než doma, tak bych opravdu měla vstát. 

Zaslechnu slabě cvaknout kliku. To mě donutí, abych už úplně otevřela oči. 

"Dobré ráno..." zaslechnu chraplavý hlas. Přetočím se na bok, abych dobře viděla na dveře, v kterých stojí Harry. Trochu se pousměji. Bolest hlavy mi větší úsměv nedovolí. 

"...nebo bych měl říct spíš dobré odpoledne?" usměje se víc než já a rozejde se směrem k posteli. V jeho rukou spatřím sklenici vody a prášek proti bolesti hlavy.

"Kolik je hodin?" zeptám se unaveným hlasem a líně se posadím. 

"Něco kolem druhé hodiny odpoledne," odpoví mi Harry a u toho si sedá na kraj postele. Usměji se a konečky prstů si prohmátnu vlasy. 

"Dopadla jsem hůř než ty," pousmála jsem se. Vůbec se mi nezdálo, že by Harry bojoval s kocovinou na rozdíl ode mě. Možná už v sobě měl prášek. Harry se mým slovům zasmál a předal mi prášek se sklenicí vody. Já jsem prášek zapila. Vypila jsem celý obsah sklenky. 

"Díky," řekla jsem, když jsem mu podávala prázdnou sklenici a on si ji ode mě vzal. 

"Všechno nejlepší Bethy," Harry mě políbil do vlasů. Uvědomila jsem si, že dneska už mi vlastně je pětadvacet let. Až jeho rty opustily moje vlasy, které musely být příšerně rozcuchané, zpod zad vytáhl bílou obálku a červenou krabičku.

"Ježiši Harry..." vyšlo z mých úst před tím, než jsem si od něj všechno převzala. Červená krabička mě zaujala jako první, proto jsem obálku odložila, a začala se věnovat jí. Otevřela jsem ji a moje oči ozářil zlatý náramek. Automaticky se rozzářil i můj úsměv. Náramek jsem vyprostila z červené krabičky a zvědavě jsem si ho prohlédla. Zjistila jsem, že je na něm kamínky napsáno "I love you".

"Mohu?" z prohlížení mě vytrhl Harryho hlas. Nemusela jsem mu odpovídat. Vzal mou ruku a náramek. Poslušně jsem před ním držela nataženou ruku, zatímco náramek rozepínal. Jakmile mi Harry náramek zapínal, na holé kůži jsem pocítila studený kov. Na ruce mi ho ještě mírně pootočil, aby byl nahoře vidět nápis ze třpytivých kamínků. Své oči jsem od náramku nemohla odtrhnout.