Destiny (Harry Styles ff.)

19

"Nevěděl jsem, že někdo paří ve dvě hodiny odpoledne," řekne Harry, když zastaví před klubem.

"No oni začínají až v osm, ale ještě tam musíme všechno připravit a já se musím dostat do role majitelky tak, že na všechno budu dohlížet a potom musím ještě udělat mou práci, což znamená papírování a dohlížení na flašky, které nám dovezou a všechno zaznamenat," vysvětlím mu, co mě čeká. Abych pravdu řekla, takhle jak to říkám nahlas si uvědomím, že mám víc práce, než jsem si myslela. Miriam mi poslala pokyny a já to musím splnit. 

"To se na to jednou nemůžeš vykašlat?" zeptá se mě Harry, přičemž si sundává sluneční brýle. Zděšeně se na něj podívám.

"Ne, nemůžu se na to vykašlat," odpovím tvrdě. 

"Ty jsi tak poslušná, že to až bolí," podívá se na mě Harry a asi si uvědomuje, že si s tím vůbec neměl začínat.

"Vůbec nemáš čas na svého přítele," řekne zklamaně, ale s úsměvem. Nic mu na to neřeknu, nevím, co bych na to měla říct. Když ho přestane bavit čekat na mou reakci, začne mluvit dál.

"Doufám, že Miriam počítá s tím, že je teď řada na tebe, abys někam jela se svým přítelem," řekne, ale nedívá se na mě, pořád civí před sebe a ruce má položené na volantu.

"Kam bychom jezdili," řeknu a popadnu ucho od mé pracovní tašky. Poté otevřu dveře a chystám se vystoupit. Jsem ale zastavená Harryho rukou. Donutí mě to, abych se na něj podívala. 

"V kolik tě mám vyzvednout?" zeptá se mě.

"Nemusíš pro mě jezdit. Mám pocit, jako kdyby jsi byl jenom můj osobní řidič. Nějak domů dojedu," řeknu po pravdě.

"Dobře," řekne prostě. Nemyslela jsem si, že to bude takhle lehké, myslela jsem si, že mě bude přemlouvat. Poté se ke mně natáhne a krátce mě políbí. 

"Měj se," řeknu a vystoupím. Harry se jenom usměje. Hned, jak zavřu dveře, Harry rychle odjede. 

Na patě se otočím a rozejdu se ke dveřím klubu. Vkročím dovnitř a můj pohled padne na holky, jak všechno chystají. 

"Ahoj El!" zavolá na mě Tamara.

"Ahoj!" odpovím jí na pozdrav a začnu se rozhlížet okolo, protože mi přijde, že tady nejsou všichni.

"Kde máte třetí?" zeptám se, když si pokládám tašku na bar, abych mohla vyndat papíry.

"Wendy nedorazí," informuje mě Sindy, která právě utírá stoly. Přestanu s hrabáním se v tašce a podívám se na ní.

"Jak jako nedorazí?" řeknu přísně, až si připadám jako učitelka.

"Psala mi, že něco má," pokrčí rameny Sindy. 

"A proč nenapsala mně? Kde mám teď shánět náhradu?!" řeknu naštvaně. Je jasné, že ony dvě to samy neutáhnou. 

"Denis má angínu a Lukas je na dovolený," řeknu to, co všichni tady ví. Nečekám na odpověď ani jedné, popadnu tašku a rozejdu se do Miriaminy kanceláře. To mi tak chybělo, aby jedna chyběla. Jsem celá vykolejená z toho, že musím na všechno dohlížet a mít všechno pod kontrolou a teď ještě tohle. Kdyby mi Wendy zavolala, tak bych mohla narychlo někoho obstarat. Navíc ani neuvedla důvod, proč chybí. 

Položím všechny složky papírů na stůl a zapnu počítač, ve kterém mám uložené, co potřebuji.