Organizace proti ohni (part I)

1. Kapitola

Září 1, 1949 8:50

Malý chlapeček se zrzavými vlasy a příliš velkými brýlemi na jeho malou hlavu nesl v ruce aktovku. Druhá ruka spočívala bezpečně v sevřené dlani jeho adoptivní matky. Byl to jeho první školní den a on se cítil rozpačitě.

Celou noc nemohl usnout a když k ránu konečně odplul do říše snů, tak ho brzy na to probudila jeho adoptivní matka. Tolik se na tento den těšil, že jí to neměl za zlé. U snídaně s jeho o rok starší sestrou a adoptivním otcem prohlásil, že až vyroste chce být lékař jako jeho otec. To sklidilo u jeho nepravých rodičů úsměvy, ale nikdo z nich ho nemohl připravit na to, co ho mělo čekat ve škole.

Jeho sestra Lily okolo něj proběhla, aby se přivítala s kamarádkami, které celé prázdniny neviděla. On zůstal stát u matky a vyděšeně se rozhlížel po davu dětí a jejich rodičů. Věděl, že je jiný, že není stejný jako ostatní děti. Zatímco děti jeho věku běhali celé dny po ulicích Londýna, on seděl u svého stolu a prohlížel si knihy a moc se těšil, až si některou z nich bude moc přečíst.

Tohle nebyla jediná věc u které si připadal jiný. Na svůj věk uměl přečíst spoustu slov a dokázal přemýšlet nad opravdu složitými věcmi. To jiné děti neuměly, a když si s nimi chtěl James hrát, tak jej většinou odstrkovali a házely po něm kameny nebo jiné předměty, co jim přišly pod ruce.

Ale on nebrečel, skoro nikdy nebrečel. Vždy když ho takto odehnaly, tak skousl svou hrdost a odešel do svého pokoje. Ale co nehodlal nikdy překousnout byla hloupá přezdívka, kterou mu daly kvůli jeho zrzavým vlasům.

„Hej, Zrzku!" křikl na něj kluk ze sousedství, ten který ho odháněl vždy nejhlasitěji a nejvíc po něm házel kameny. To on mu rozbil brýle, které teď měl slepené a jeho adoptivní rodiče se snažili týdny z něj dostat, kdo to udělal. Jeho největší obranou bylo nevnímání, ale když k němu ten kluk přišel nezmohl proti němu nic.

James se na hocha podíval a pustil matčinu ruku. „Ano?" zeptal se klidně, i když byl celý vystrašený, ale už mnohokrát si slíbil, že neukáže svou slabinu.

„Máš štěstí, že neberou do školy podle výšky, protože ty by si byl ještě ve školce!" všechny děti v okolí, které to slyšely se daly do smíchu. Chudák James tam mohl jen stát a rudnout, protože nesebral odhodlání něco s posmíváním udělat.

Z trapné situace ho vysvobodil školní zvonek ohlašující začátek nového školního roku. Všechny děti v okolí, i jejich rodiče, se odebrali do školní budovy. James s jeho matkou zamířili do jedné z prvních tříd a Lily se od nich oddělila sotva prošli velikými dvoukřídlými dveřmi vedoucí do školy.

Vešli do nevelké místnosti plné rodičů a jejich potomků sedících v dřevěných lavicích. V místnosti byla napjatá atmosféra, neboť ani věčně humorné a halekající děti nevydaly ani hlásku a jen napjatě čekaly na příchod ředitele a učitelky. Tento očekávaný pár se brzy po usednutí Jamese do volné lavice v předu, objevil ve dveřích. Oběma zaměstnancům školy na tvářích zářil úsměv, který se po zkouknutí třídy změnil v pevné zatnutí zubů. Štíhlá učitelka s značně prošedivělými vlasy si důležitě stoupla před tabuli a změřila si své nové žáky pohledem zpoza brýlí. Rudě namalované rty se jí zúžily do rovné čárky a kostnaté ruce pevněji sevřely třídní knihu.

Odkašlala si. „Dobré ráno, nový žáci, jsem vaše třídní učitelka. Jmenuji se Margarita Kelly, vy mě budete oslovovat paní učitelko. Ve svých hodinách nebudu trpět žádné mluvení o hodinách, mluvení bez vyzvání, běhání o přestávkách ani jiné protiškolní aktivity."

*

Květen 23, 1969 15:35

Bylo jaro. Slunné odpoledne. Vlahý větřík mladému páru cuchal vlasy. Dlouhé hnědé vlály v nezkrotných vlnách kaštanového moře. Krátké ryšavé padaly do tváře svého majitele. Ruku v ruce se procházeli ulicemi Londýna. Vysoký muž s brýlemi vedl po svém boku drobounkou zdravotní sestru. Její šaty byly ze světle modré látky. Stejně modré střevíce byly skoro celé zahalené lemem modré látky šatů.

Procházeli jednou z postranních uliček nedaleko jejich společného bytu. Ulička byla ponurá. Z fasády vpravo stojícího domu už zbyly jen holé cihly tmavě oranžové barvy. Okolo postavených popelnic sídlily toulavé kočky, které se tu denodenně vyhřívaly na sluníčku. Protahovaly se na popelnicích a žraly zbytky vyhozené lidmi. Jindy liduprázdnou cestu jim zastoupil štíhlí muž. Na sobě měl zelenou špinavou bundu, kterou měl zapnutou až k bradě porostlé strništěm. Tmavé oči těkaly po mladém páru, z muže přejely na drobnou ženu zavěšenou do svého milého.

První pohled věnoval zlatému řetízku na krku mladé ženy a druhý hodinkám na mladíkově předloktí. Z kapsy špinavé bundy vytáhl zbraň, kterou během vteřiny nabil a namířil s ní na mladíkovu hruď.

„Ruce vzhůru!" zařval. James poslušně zvedl ruce nahoru a měřil si protivníka zkušeným pohledem doktora. Mary následovala jeho příkladu a úzkostlivě pohlédla na svého přítele. Ten byl ale velice zabraný do úvah do které holeně dřív zloděje kopnout, aby jej to co nejrychleji skolilo.

Zloděj přišel k mladíkovi a prohledal mu kapsy saka. Vše co mu přišlo alespoň trochu cenné házel do velikého látkového pytle a zbytek nechával oloupenému majiteli. Ze zápěstí mu strhl hodinky a hodil je ledabyle do pytle, který si přehodil přes rameno. Přistoupil před drobnou Mary a strhl jí z krku zlatý řetízek. Po celou dobu mířil zbraní stále na Jamese, ale při kradení řetízku sklonil zbraň k chodníku. Mladík chytil zbraň za hlaveň ve snaze vytrhnout jí majiteli z ruky. Začala přetahovaná o vražedný nástroj, a také zoufalý boj o život.

Vzduch prořízl výstřel. Na střeše domu sklánějícího se nad uličku vzlétlo hejno holubů. Po šedé londýnské obloze zavířily popelavá křídla doprovázená vyděšeným vrkáním. Zamířili mezi spletité ulice vytyčené domy tisknoucí se jeden na druhého a bojující o místo pro obyvatele, které lákal ruch velkoměsta.

Vzduch prořízl vysoký ženský výkřik, který projel duší každého, kdo jej slyšel jako nůž máslem. Holubí křídla opět zakroužila nad střechami domů. Další výstřel se odrazil od všech domů v ulici a přidušený výkřik už nemohl slyšet nikdo. Vracejícím holubům se naskytl pohled na chodník, který rozléval rudou krev do všech stran. Dlouhou uličkou utíkal zloděj držící v rukách veliký pytel a odhazující zbraň do první kaluže, kterou při svém zběsilém útěku skoro minul. V jezeře plném krve ležel mladý pár. Žena upírala prázdný pohled šedých očích do stejně šedého nebe, ze kterého vykouklo slunce a ozářilo ulici rudým svitem.

Scenérii ozářily rudé paprsky, umocňující rudou krev rozlitou po šedém chodníku a vpíjejícím se do šatů mladého páru. Snoubenec mladé sestřičky ležel vedle ní s obličejem celým od krve. Pravá dolní čelist byla zborcená krví. Z posledních sil se snažil dosáhnout na ruku své snoubenky.