Organizace proti ohni (part I)

8. Kapitola

Květen 14, 1991 9:18

Zrovna v tento okamžik jsem našel část zápisků, která by nám mohla pomoci z této situace. „Mám to." řekl jsem spíš pro sebe než Lee a zavřel knihu. Ona se v poslední chvíli snažila zachytit, co se v knize píše, ale nepodařilo sejí to.

„Co si našel?" zeptala se po chvíli nedůvěřivě koukajíc na mě.

„Podej mi nějaký nůž." požádal jsem a nastavil dlaň, do které jsem chtěl předmět podat.

Hodila po mě nechápavý pohled ve kterém se objevilo i zrnko strachu, ale přece jen se zvedla z mého klínu a do natažené ruky mi podala kuchyňský nůž, který sebrala z linky.

„Sedni si ke mně." řekl jsem. Sedla si opět na můj klín a nepřestávala mít na tváři nechápavý výraz.„Natáhni ruku." uposlechla a pomalu natáhla pravou ruku před sebe.

Nožem jsem jí řízl přes předloktí. Okamžitě se vyvalil proud jasně červené krve. Cítil jsem, jak sebou trhla,ale i přes svůj očividný strach neustoupila. Poté jsem se sám řízl přes své pravé zápěstí, krev okamžitě zbarvila do ruda bílé obvazy na mých prstech. Přiložil jsem pořezané předloktí k tomu jejímu a kouzlem je spojil. Okolo obou předloktí se objevil rudě svítící proužek ohně, který nedovoloval odtrhnout ruce od sebe.

„Co si udělal?" zeptala se roztřeseně Lea.

„Budeme čekat až mé buňky napadnou ty tvé a všechny je přemění. Pak budeme doufat, že jsem správně pochopil tu stránku v knize." trpce jsem se usmál a cítil jak mnou proudí Leina krev.

„Jak dlouho to může trvat?" zeptala se po chvíli. V obličeji již byla značně pobledlá, a i teď mi dochází, že ne jen kvůli ztrátě krve.

„Klidně dny." začaly se mi třást ruce v neovladatelném třesu. Polil mě studený pot a po tolika letech, co jsem strávil jako bůh ohně mi byla konečně zima. Začal jsem setřást jako v zimnici a cítil, jak mě opouštějí zbytky sil.

„Dělá se mi mdlo." oznámila Lea po nějaké době, kdy ještě víc zbledla, že byla bílá jako stěna.

„Nejsi jediná." zamumlal jsem a věděl, že se brzy oba propadneme do říše snů. Všechny události posledních dnů na mě začaly doléhat jako obrovské kladivo a nutily mě se krčit před minulostí. Všechno kolem mě pomalu tonulo v oparu malátnosti a znudění. Pohlédl jsem na Leu stočenou v mé náruči.Hlavu měla položenou na mém rameni a dívala se na mě.

Pomalu usínala, stejně jako já. Všechno upadalo někam do pozadí. Nic na světě teď nebylo natolik důležité aby nás to udrželo při smyslech. Její krev v mém těle proběhla celým oběhem poté se vracela zpátky k ní. S každým bouchnutím srdce se další část z naší krve smísila.Šíleně to oslabovalo, neboť se obě krve musely vypořádat s přítomností té druhé. A skromně mohu říci, že má božská vyhrávala. Stačilo jen aby se ta Leina poddala a nechala se napadnout a přeměnit tou mou. Vše záviselo jen na tom, jak se s tím vypořádá Lein organismus. Pokud by to nedokázal mohlo by to mít nedozírné následky.

Ale i tak tento počin měl následky. Nedobré pro mě.

Lea pomalinku odplula do říše snů. Spala s hlavou na mém rameni a něco si ze spaní mumlala. Volnou rukou jsem ji pohladil po vlasech. Nemyslel jsem na to, že tohle by mohl být dost možná poslední okamžik kdy ji vidím naživu. A brzy na to jsem jí ochotně následoval do říše snění.

*

Květen 16, 1991 9:25

Probudil mě Lein výkřik. Hlavou mi stačila proletět jen jediná myšlenka. Je konec. Lea určitě umírá a to jen kvůli mé chybě. Pohltila mě panická hrůza. Nechtěl jsem být zodpovědný za smrt další ženy na které mi záleželo.Pomalu jsem otevřel oči, abych se alespoň naposledy mohl podívat Lee do očí. Před tím než...zemře.

Dívala se na mě zmateně. Nevěděla, co se kolem ní děje. Vlasy měla rozcuchané na všechny strany.

„Co se děje?" zeptal jsem se jí rozespale.Byl jsem rád, že vypadá v pořádku. Zatímco jsem se jí ptal,jsem jí jemně objal paží okolo pasu a přitáhl si jí blíž k sobě.

„Něco- něco se stalo!" vyjekla nevšímajíc si ruky kolem pasu.

„Popiš mi to." podíval jsem se jí  klidně do očí a pokusil se o úsměv.

„To kouzlo, kterým jsi nám svázal ruce..."dostala ze sebe.

Pokývl jsem a pro jistotu se zeptal. „Co je sním?"

„Když jsem pomyslela na to, aby zmizelo, tak...tak zmizelo." vydechla překvapeně. Až teď si všimla paže okolo pasu a jemně se ze sevření vymanila.

'Takže to vyšlo.' pomyslel jsem si na pár krátkých okamžiků, ale když jsem chtěl svou myšlenku říct nahlas, tak se ozvala Lea.

„Jak jsi to udělal?" zeptala se vylekaně.  V očích se jí zračil strach se zvědavostí.

„Udělal co?" zeptal jsem se a ve tváři měl stejný výraz jako ona.

„Promluvil si aniž bys pohnul rty." řekla Lea a jemně mě pohladila po tváři na které už rostlo drobné strniště.

'Na to jsem pomyslel.' opět jsem promluvil v myšlenkách a pozoroval Lein obličej.

'Slyším tě. Jak to děláš?' zeptala se v myšlenkách aniž by si to uvědomila. V hlavě se mi mihlo pár vzpomínek na řádky z otcovi knihy.

'Dva kteří jsou jedno? Co to znamená?' cítil jsem, že je překvapená. Ani já jsem nečekal, že předání trošky krve zapříčiní takové věci.

'Že mi jsme ta dvojice.' odvětil jsem klidně,ale velice zamyšleně.

„Cože?!" vykřikla na hlas. Tvář jí zesinala strachem. Pochopil jsem její strach, na to jsem nemusel vidět do její hlavy.

„Tím, že jsem ti daroval svou krev se z tebe stala bohyně. Tak jsem to původně zamýšlel, ale nečekal jsem,že ti předám i něco díky čemu budeme moci komunikovat skrz myšlenky. Kdyby si dostala krev kohokoliv jiného měla by jsi jeho schopnosti." řekl jsem stále zamyšleně a podíval se někam za Leu.

„Ovládáme společně oheň." řekla už po poznání klidněji. Přečetla si v mé hlavě, že z toho nemusí mít strach a natolik mi důvěřovala, že všechnu vrozenou opatrnost ke všemu novému odhodila.

„A máme mentální spojení." dokončil jsem za ní. Dlouho jsme jen tak seděli a zkoušeli, co všechno se svojí spojenou silou dokážeme. Vyměňovali jsem si mezi sebou určité vzpomínky a nějaké před sebou navzájem skrývali za neprostupnými hradbami. Nechtěl jsem aby se takhle brzy dověděla o Mary. Věděl jsem, že jí o ní budu muset jednoho dne povědět,ale teď jsem byl oslabený na tolik, že bych neunesl jen zmínku o své první lásce.