Organizace proti ohni (part I)

24. Kapitola

Únor 14, 2017 19:47

Chvilku na tento incident se ve dveřích objevil velitel. Detektiv přišel k veliteli a zašeptal mu pár slov. Představený stanice křikl do chodby na nějakého podřízeného. Mladý policista strčil hlavu do místnosti, přikývl a odvedl mě do vězení.

Hodil mě do prázdné cely, kde byla jen tvrdá postel a zamřížované okno. Slyšel jsem, jak za mnou zaklaply dveře a otočil se klíč v zámku. Sedl jsem si na postel a vyhlédl z okna. Slunce už dávno vyšlo a na ulici ještě svítila mdlým světlem lampa. Koukl jsem na bílou stěnu a snažil se přijít na to, koho stále baví usilovat o můj život.

Zbytek dlouhého dne jsem strávil chozením po cele. Neměl jsem se, jak jinak zabavit a tak jsem chodil od jedné stěně k té druhé a pobrukoval si melodie písní, které jsem si pamatoval ze svého krátkého mládí. Párkrát jsem byl přerušen nějakým policistou, který procházel po chodbě a věnoval mi nedůvěřivý pohled. Pro něj jsem byl jen obyčejný bezdomovec, který dělal problémy. Už, jako většina lidí, nedokázal za mým vzhledem najít jednotlivce, který má stejné právo na život jako každý jiný.

Ale nikdo už nemohl spatřit ohnivého démona v mé duši, který mi propůjčoval moc, která ze mě i mého otce dělala boha ohně. Nikdo nemohl vědět, že ve skutečnosti zavřel do vězení boha, který, kdyby chtěl, tak mohl opustit tohle místo během pár vteřin. Ale pro všechno na světe bylo důležité abych svou roli hrál bez sebemenší chybičky. Protože i malá chyba by mohla mít na svědomí můj pád a smrt celé mojí rodiny.

Hlavou se mi honily pochmurné myšlenky na budoucnost. Proč musí být má budoucnost ještě horší než minulost, na kterou se snažím celé ty roky zapomenout. Ale nejde to. Kdybych vymazal všechny své špatné vzpomínky nebylo by nic. Nebyl bych. Byl bych jen prázdná silueta. Bez vzpomínek, které udávají můj charakter.

K večeru ke mně přišel jeden z policistů s tácem jídla. Položil tác na kraj postele a oznámil, že za mnou přišla návštěva. Pokývl jsem, ať jí sem vpustí a dal se do večeře. Má skromná večeře se skládala z pár plátků šunky a dvou krajíců chleba. Vzal jsem chleba a pomalu jej začal lámat na drobné kousky, které jsem následně jedl. Šunku jsem zatím nechal nedotknutou.

Do místnosti někdo vstoupil. Na pár vteřin jsem zvedl hlavu, abych si nově příchozího mohl prohlédnout. Byl to ten detektiv.

„Kdo jste?" zeptal se, když si stoupl přede mě. Z výrazu jeho tváře se nedalo vyčíst nic. Byl jako kamenná socha, ani náznak emoce by se od něj neměl očekávat. Kde jen, jsem už někoho takového potkal?

„Nebezpečný zločinec, co znečišťuje už tak špinavou řeku." zvedl jsem hlavu od jídla a usmál se. V ten moment jsem ucítil, jak se mi něco pohnulo v břiše. Udělalo se mi neskutečně špatně. Zaskučel jsem a svalil se na zem, kde jsem se zmítal v křečích. Prsty jsem bez rozumu škrábal do podlahy, jako kdyby to mělo zmírnit bolest, která mi zaplavila celá střeva.

'Někdo mě otrávil!' blesklo mi hlavou ještě před tím než jsem ztratil vědomí.

*

Únor 15, 2017 13:25

Probudil jsem se v nemocnici. U postele jsem rozeznával obrys postavy nějaké sestry. Namáhavě jsem zvedl paži a začal hledat brýle.

„Kde to jsem?" vyhrkl jsem a šmátral okolo sebe ve snaze nalézt své brýle. Kvůli tomu, že jsem neviděl skoro nic, se mi nedařilo je najít.

„Jste v nemocnici." odvětila sestra dost povědomým hlasem. Do natažené ruky mi podala brýle. Konečně jsem se mohl rozhlédnout po místnosti. Sestřička si sedla na okraj mé postele. I bez havraních vlasů, které jí vždy lemovaly obličej, jsem v ní poznal Smrt. Výraz její tváře byl nic neříkající, jako obvykle.

Zvykl jsem si, že v Sídle bohů jsem několik let byl jediným bohem, kterým projevoval svoje pocity přímo a neskrýval je za netečnou maskou. Chápal jsem, že roky, které prožili je naučili nedávat na povrch všechno, ale i přes to jsem věděl, že někteří z nich skrývají za maskami veliká tajemství, která by je zničila. Kdyby se je někdo snažil odhalit.

„Měl bys vědět, že žádná zbraň boha nezabije." nevinně se usmála a položila mi ruku na paži. „Jed je ale velice účinný." sáhla do kapsy zástěry, vytáhla injekční stříkačku s čirou tekutinou. Při pohledu na stříkačku mě zamrazilo až v morku kostí.

Nesmím teď zemřít. Ne potom všem, co jsem si kvůli nim vytrpěl, nemohu zemřít jen tak v posteli. Moje rodina spoléhala, že se vrátím a pomohu jim zpět k obyčejnému životu, který si už tak dlouho v hloubi duše přáli. Nemohu je nechat bez mé ochrany. Nemohu je nechat na pospas bohyni smrti a Tině.

„Tenhle jed nezanechává stopy. Budou to připisovat opožděné reakci na ten předchozí." při vysvětlování si pohrávala se stříkačkou.

„Čekal bych od tebe víc bolestivou smrt." chabě jsem se usmál. Snažil jsem se získat čas pro kohokoli, kdo by se rozhodl mě zkontrolovat. Už brzy musí přijít opravdová sestra nebo alespoň doktor, který by mě měl zkontrolovat.

Smrt se usmála. Vytáhla mi rukáv na pravé ruce a chtěla mi zabodnout jehlu do předloktí. Úzkostlivě jsem se podíval ke dveřím, ale ty se ani nehnuly. Po čele mi začal stékat pot. Tohle mohl být dost možná můj konec.

„P-počkej!" vyjekl jsem a škubl pravou rukou. Smrt se ještě víc usmála a jehlu mi bez milosti zabodla do ruky. Lea! Nemohu nechat Leu samotnou, když jí hrozí takové nebezpečí! Než ale mohla vpravit jed do těla, tak se rozrazily dveře.

Do místnosti vběhl ten mužík z policejní stanice s namířenou zbraní na Smrt. Její pozornost upoutal jen na kratičký moment, ale i ten stačil k tomu, abych vyrval stříkačku z ruky. Odhodil jsem tu nebezpečnou věc, co nejdál jsem dokázal. Dřív než mě mohla Smrt chytit, jsem vyskočil na nohy. Vrávoravým krokem s přidržováním stěny jsem dorazil k tomu muži.

„Ty máš stále více štěstí než rozumu!" ozvala za mnou Smrt. „Ale kdy ti to štěstí dojde a zemřeš? Opuštěn, bez rodiny, bez přátel a sám v temné místnosti neschopen pohybu a jasné myšlenky? Bude to teď, za rok, za deset? Ale jedno je jisté, ty se svému osudu nevyhneš!"