Organizace proti ohni (part I)

12. Kapitola

Leden 30, 1992 20:15

Až k večeru jsem se dostal domů. Na plotně v malé kuchyni stál nedovařený oběd, který jsem pro to abych do rána nepomřel hlady dovařil. S talířem kuřecího vývaru jsem si sedl ke stolu s dvěma židlemi.

Po levici se nacházelo okno, kterým právěpři druhé lžíci polévky prolétla kulka. Zarazila se do zdi nad mojí hlavou. Tohle rozhodně nebyla náhoda pomyslel jsem si a opatrnými krůčky s hlavou sehnutou pomalu až k zemi jsem došel k oknu. Podíval jsem se skrz rozbité okno na noční město utápějící se v černočerné tmě. Dole na ulici blikala pouliční lampa osvětlující osamělou postavu opírající se o ní. Vše se halilo do oparu malátnosti doprovázeného otupělým přehlížením cizímu neštěstí.

Najednou jsem dostal nějakým předmětem po hlavě. Pomalu ztrácející vědomí jsem se chytil rámu okna o který si pořezal už tak zdevastované ruce. Přesto, že se mi sklo zařezávalo do kůže a po rámu okna stékala moje krev, jsem se nepouštěl. Někdo do mě vší silou strčil, odtrhávajíc mi ruce od rámu, mě vyhodil na ulici.

Dopad následovalo strašlivé křupnutí a příšerná bolest vhánějící do očí slzy. Vydal jsem ze sebe bolestný sten a s očima plnýma slz se podíval na své nohy. Na pár místech vylézaly z masa kosti zářící ve mdlém osvětlení jako střípky porcelánu zbarvené do ruda. Věděl jsem, že je zle. Nevěděl jsem, kdo ani proč by mi chtěl ublížit. Ale s přesností jsem věděl, kdo toho člověka poslal.

Na pomoc mi přiběhla sousedka, která jakmile mě uviděla spráskla ruce a běžela zpátky do domu zavolat záchranku. Jen za ní zavlál její růžový župan a div neztratila své bačkory s králíčky.

Na scénu přišel svalnatý muž s obličejem schovaným ve stínu kapuce, kterou si na začátku uličky stáhl více do obličeje. Pravou ruku skrýval v džínové bundě a druhou lovil něco v kapse kraťas. Špičkou boty strčil do mé nohy a sehnul se nade mě. Neřekl ani slovo, ale oči, které se mu zaleskly ze stínu, mě donutily vážit slova, jež bych třeba později chtěl říct. 

Nebál jsem se smrti, která tomu muži viditelně kráčela v patách. Bál jsem se jen o to, že když ví, kde jsem já, tak určitě vědí i kde je Lea. Díval jsem se na toho muže a doufal, že další, koho půjde navštívit, nebude moje přítelkyně s novorozeným synem.

Nájemný vrah pokývl hlavou, jakoby vytušil mé myšlenkové pochody, a konečně odhalil, co skrýval v kapse bundy. Byl to dlouhý nůž, který mi bez milosti vrazil do krku. Krev, tmavě zbarvená kvůli nedostatku světla, vytékala na chodník, který jí rozléval do všech stran a bez jakékoliv odpovědnosti by mě, jakožto jejího majitele nechal vykrvácet.

„Nashle v pekle." procedil skrz zuby majitel nože, lehce se narovnal a pomalým vyrovnaným krokem, jako profesionál, který splnil zadaný úkol, se vydal ulicí pryč. Za sebou nechával mě krvácejícího a přicházejícího o vědomí a o všechny mé naděje, že kdy uvidím svého novorozeného syna.

*

Únor 3, 1992 8:41

Probudil jsem se v nemocničním pokoji. Vedle postele, na které jsem ležel, seděla Lea. Samým vyčerpáním usnula na nepohodlné plastové židli. Ale i přes svůj spánek nepouštěla moji pravou ruku, která byla opět ovázaná obvazem. Jemně jsem stiskl její ruku. Pořezanými prsty projela řezavá bolest, jakoby se do nich zase zařezávaly střepy vyskleného okna. Mám manželka se kvůli mé bolesti probudila. Podívala se na mě svýma hnědýma očima a ztrápeně se usmála.

„Jamesi!" div mi neskočila do náruče nadšením. „Jsem tak ráda, že jsi vzhůru." co nejopatrněji mě objala a políbila na tvář.

„Co se stalo?" zachraptěl jsem. A přejel si prsty levé ruky po krku ve kterém ještě před hodinami vězel obrovský nůž. Nemohl jsem hýbat nohama, neboť obě byly v sádře kvůli zlomeninám po pádu z okna.

„Ztratil si hodně krve. Hlavně kvůli té ráně v krku. Někteří si mysleli, že nepřežiješ." odpověděla vážně nepřestávajíc mě objímat.

„Mě se jen tak snadno nezbaví." pohladil jsem její vlasy. Vzduch v místnosti se naplnil jemným závanem levandulí. Vdechl jsem tu vůni a skoro se nechal ukolébat do dalšího spánku.

„Byl jsi čtyři dny v bezvědomí." oznámila a odtáhla se ode mě, abych nemohl vdechovat levandulovou vůni.

„S tím jsem počítal." řekl jsem už trochu víc při smyslech. Omámení vůní pomalu ustupovalo, i když stále jsem nebyl úplně v pořádku. 'Mám více nepřátelů než jsem si myslel.'

'Police prohledávala náš byt. Našli tvůj kufr, ale nedonesli jej. Přišel jim nepodstatný. Skoro ale odnesli tvůj deník. Musela jsem ho včas schovat.' zněla potěše sama nad sebou.

'Takže nic neodnesli?' ujistil jsem se. Omámení na plnou ustoupilo a konečně mě nechalo normálně uvažovat.

'Ne. Jen se vyptávali. Hlavně naší sousedky, protože ty jsi byl v bezvědomí.' útržky rozhovoru s policií se mi mihly v hlavě. Bylo mi jasné, že nikdy nemohou nic odhalit, protože Tina za sebou zametla stopy dokonale.

'Klasický postup. Nikoho nechytnou.'

'Ne, ale slíbili, že chytí. Hodně by jim pomohla tvoje výpověď.' její myšlenky byly starostlivé. Bylo mi jí líto. Jen pár hodin po porodu jí někdo skoro zabil otce novorozence. Otevřel jsem hradbu ke vzpomínkám z osudné noci.

'To je příšerné.'

'Zažil jsem věci stokrát horší a něco mi říká, že události, které předčí všechny předchozí ve své hrůznosti ještě přijdou. Zapletl jsem se do obrovského soukolí osudu, které mě drtí na kusy a nedává mi čas se nadechnout. A když mi poskytne drahocený kyslík, tak za něj žádá krutou odměnu.' moc dobře jsem věděl, že se to stane v řádech let ba mi měsíců, ale nečekal bych, že se to stane v řádech hodinách.

'Zapletli jsme se do toho společně.' řekla pevně Lea. Kdyby to řekla na hlas nemohl bych postřehnout její strach, ale takhle byl skoro hmatatelný.

„Jak se vede Jamesovi?" zeptal jsem se nahlas na svého syna, kterého jsem nikde neviděl.

„Výtečně!" odvětila Lea a snažila se svůj strach skrýt za hradbu. Strach byl, ale tak veliký, že se jí to nemohlo povést. „Mám ho přinést?"

„Jestli chceš aby viděl svého zuboženého otce." pokrčil jsem rameny, ale úsměv mi na tváři jen hrál.

„Za chvíli jsem zpátky." úsměv mi oplatila a rychle se zvedla. Za pár minutek se vrátila i s naším synem v náručích. Položila Jamese ke mně abych si ho mohl vzít do náruče.

'Nehodláš tu ležet dlouho.' řekla v myšlenkách když jsem ji nechal spatřit svůj záměr. Natáhl jsem k ní ruku, kterou okamžitě a bez váhání chytla a přemístil nás do Sídla bohů.