Organizace proti ohni (part I)

22. Kapitola

Únor 12, 2017 10:24

Celý dlouhý rok jsem žil jako obyčejná žena. Bydlel jsem ve velikém městě. Tak velikém, že mě jeho anonymita perfektně skryla před zraky nájemných vrahů, Smrti a Tiny a všech, kdo pro toto duo pracovali.

Po celém roce samoty jsem se směl vrátit do Sídla bohů. A nutno uznat, že tento rok byl ten nejnudnější za všechny uplynulé roky. Jediné, co mi přišlo vhod byl ten klid. Byl jsem tak dobře skryt, že jsem si nemusel dělat starosti s tím, že by mě někdo odhalil. Nikdo mi nešel po krku, nemusel jsem se mít stále na pozoru, i když síla zvyku byla síla zvyku. Nic z těchto starostí mě netlačilo ke dnu, tak jak celé roky před tím. Žil jsem jen všední život ženy, která má práci, malý byt a vše co ke svému skromnému životu potřebuje.

Vrátil jsem se po setmění. Měl jsem jen pár hodin, než mě Otec Čas pošle na jiné místo s jinou identitou. Rozhodl jsem se, tak jako každý zodpovědný otec rodiny, vrátit se po roce, alespoň na pár hodin ke své rodině.

Bylo příjemné je zase vidět. Lea s Jamesem se vůbec nezměnili, ale za to malá Lily vyrostla. Bílé vlasy jí už spadaly do poloviny zad, ale i přes to nosila stále své dva roztomilé cůpky. Jakmile jsem se objevil ve dveřích tak mi skočila radostně do náruče a objala mě. Pohladil jsem jí po vlasech a políbil jí na čelo.

„Chyběla si mi." zamumlal jsem a přitiskl jí k sobě. Podíval jsem se za ní, kde seděla u stolu má žena a syn. Usmál jsem se. Proč vždy lidé opláčou odchody a poté opláčou i příchody? Postavil jsem svou dceru na zem a vydal se ke zbytku rodiny.

Lea pomalu vstala od stolu a s úsměvem mi přišla naproti. Naše pohledy splynuly. Její oči byly plné slz, když se podívala do mých tak to nevydržela a rozplakala se. Slzy jí stékaly po tvářích. Vzal jsem jí do náruče a jemně jí pohladil po vlasech.

Zbytek dne jsem strávil vyprávěním o svých dobrodružstvích, na oplátku se mi dostávaly informace o prožitém roce mojí rodiny v Sídle bohů. V mnoha ohledech byla pro nás rok rozdílný, ale všichni jsme se shodli na tom, že nebyl nijak akční. Byl to vítaný odpočinek v tak už uspěchané době, která nám házela pod nohy klacky kamkoliv jsme se vydali.

Druhý den ráno jsem musel svoji rodinu opět opustit, abych se mohl přesunout na jinou lokaci s novou totožností. Tohle rozhodnutí mě rvalo na kusy, ale nemohl jsem se proti němu nijak vzbouřit. Bylo to rozhodnutí nejvyššího boha a já mu neměl, co odporovat. Já už přece ani nepatřil do rady bohů. Byl jsem vyvrhel, který byl ale až po uši v problémech. Milosrdné smilování všech bohů mi přidalo ještě pár let nenarušeného života, ale už brzy se mělo vše obrátit proti nám.

Brzy ráno jsem se vydal do zahrad, abych mohl dostát své povinnosti. Otec Čas s Oxanou už stáli u vrby, která rostla u jezírka. Nešel jsem ani pozdě ani brzo, ale i přes to tam už netrpělivě vyčkávali na můj příchod.

„Půjdeš do Londýna v přestrojení za bezdomovce." pronesl Otec Čas důležitě a přehmátl hůl času v ruce. Stařičký bůh pokývl k bohyni plodnosti, která mě kriticky spařila pohledem.

Celý ten rok jsem neměl šanci pečovat o svůj vzhled. Proto jsem měl zrzavé vlasy přerostlé až na ramena a i vousy už zachvátily skoro celou moji tvář.

„Vousy i vlasy by šli, jen jim změním barvu. Zrzavá je moc nápadná." mávla rukou. Ve vzduchu se rozplynula vůně čerstvě posekané trávy. Moje vlasy byly rázem tmavě hnědé a stejně tak i vousy.

K nohám mi byly hozeny obnošené hadry, které kdysi byly oblečením. Byly dost špinavé a potrhané, že bylo hned jasné, co jsem zač. Převlékl jsem se. Když jsem se oblékal do ošuntělé bundy, kterou jsem celé roky, co jsem bydlel s Leou na zemi nosil, tak mi Otec Čas položil ruku na čelo. Jediný pohyb druhé ruky a zmizel jsem.

*

Únor 13, 2017 9:25

Ocitl jsem se na polorozpadlém a liduprázdném překladišti vlaků. Všude okolo mě stály odstavené vagóny a vlaky. Kilometry položených kolejnic se táhly do dáli. Mezery mezi nimi vyplňovaly zbytky staré uschlé trávy. S nedalekým igelitovým sáčkem si pohrával jemný vánek a cuchal i mé vlasy. Nebe bylo ocelově šedé, což je i bylo pro mojí vlast typické. Nedlouho na mé přemístění se spustil drobný deštík, který mě donutil hnout se z místa.

Děšť vracel vzpomínky. Když mi jeho ledové prst kanuly na tvář naposledy, tak jsem ještě byl člověk. Chirurg zdrcený smrtí své přítelkyně natolik, že nedokázal vést normální život i přes to že se snažil ze všech sil. Byl odtržený od přátel i kolegů. Jediný, kdo mu zbyl, byla jeho adoptivní matka, která byla zdrcená stejně jako její syn. Nasposledy když jsem stál pod ocelově šedým nebem Londýna, tak jsem měl brzy okusit muka. Ty nejvyššího stupně. Muka, která by každého smrtelníka připravila o život, ale mě nechala trpět abych mohl znovu povstat. Ohnivá síla skrytá v mém nitru mi dovolila pokaždé, když mě osud srazil na kolena, vstát jako fénix z popela.

Vydal jsem se najít nějaký otevřený vagón, který by mi mohl sloužit jako úkryt do té doby, než by přestalo pršet. Ale jak jsem znal svou vlast, tak to bylo celkem nepravděpodobné. U jednoho z otevřených vagónů plápolal ohýnek z vlhkých novin a u něj posedávalo pár lidí. Když jsem k nim přišel, tak mě zprvu odháněli, ale po nějaké době se přece jen slitovali a nechali mě si k nim sednout. Vmáčkl jsem se mezi pár bezdomovců, kteří seděli na okraji podlahy vagónu.

Déšť neustával dlouho do noci, ale to nikomu ze skupinky lidí nevadilo. Vyprávěli si příběhy z dob, kdy ještě nežili na ulici. Já jsem se do hovoru moc nezapojoval a jen si prohlížel lidi kolem sebe. Bylo nebezpečné jen náznakem prozradit, co jsem zač. Jedna polovina by mě prohlásila za lháře a ta druhá by se dožadovala mého upálení. Až když bych byl přivázán u sloupu a oni hranici zapálili, tak by poznali svou chybu. Boha ohně nelze upálit. Vždyť on sám je oheň. Nikdo mě nemůže zranit mou vlastní silou, která mi koluje v žilách od samého narození, stejně jako kolovala v žilách mého otce.

Ze začátku byli vůči mě podezřívaví, měli mě za špeha policie či něco obdobného. Dalo mi velkou práci je vyvést z omylu. Přes tak dlouhé přesvědčování mi pár jedinců nevěřilo a raději odešlo do jiného vagónu. Chápal jsem jejich stanovisko, museli se mít na pozoru, protože po světě se potlouká spousta lidských zrůd, které by jim bez mrknutí oka vyrvaly střeva z břich.

Dlouho do noci jsme si vyprávěli příběhy a postupně ve starém vagónu ulehali ke spánku. Ulehl jsem, co nejdál od ostatních. Opřel jsem si hlavu o stěnu vagónu a zachumlal se do staré bundy. Roztřesenými prsty jsem zajel do kapsy a nahmatal svůj deník. Pevně jsem ho stiskl a s dobrým pocitem zavřel oči. Trvalo dlouhou dobu, než jsem mohl usnout. Stále mě tížili vzpomínky na minulost, která se nedala vymazat.

Moje milá Mary, proč musela skončit takhle?