Organizace proti ohni (part I)

10. Kapitola

Srpen 28, 1991 11:35

Jednoho dne jsem se rozhodl, na Leinu radu, ještě více prospat. Jak už pěknou dobu poznamenávala, vypadal jsem jako chodící mrtvola. Věděl jsem, že jsem toho za poslední roky moc nenaspal. Hlavně kvůli tomu, že se mi vracely vzpomínky na smrt mé snoubenky. Pokaždé když jsem jen na kratičký okamžik ulehl ke spánku jsem opět viděl Mary umírat. Opakovalo se to noc co noc. Po pár dnech už jsem nemohl oka zamhouřit. Proto jsem celé noci proseděl nad knihami a mlčky se trápil nad svými vzpomínkami. Nikdo z ostatních bohů mi nedokázal pomoci. Jediný, kdo se o to alespoň pokusil byl Áron. Neúspěšně. Jak by se dalo čekat. Dokázal sice střídat holky, které se kolem něj stále motaly, jako ponožky, ale něco takového nesvedl.

Ale od té doby, co jsem poznal Leu jsem dokázal usnout bez problému. I když se jednou za čas stalo, že jsem se s trhnutím probudil. V tento čas jsem byl vždy celý zpocený a děsně mě bolela hlava. Má Lea se vždy snažila mi alespoň trochu ulevit. Nejčastěji dlouhým objetím a šeptáním slovíček do ucha. Ale jak šly týdny, tyto situace nastávaly čím dál tím míň. A poslední týden jsem už spal klidně.

Nejhorší ale bylo pomyšlení na to, že by se v našem bytě mohla zničehonic objevit Smrt s Tinou. Když jsem uklidil vzpomínky na smrt Mary hluboko do zákoutí své mysli, tak se začínaly objevovat pochybnosti o tom, zda jsme skutečně v bezpečí. Tina se Smrtí mohly být prakticky kdekoliv, kdyby přece jen nemohly přijít na to, kde jsme, tak by mohly jít za Otcem Času. Nebylo by nic jednoduššího, než se ho zeptat, kde se právě nacházím, protože jeho mysl bloudila stále mezi všemi světy, minulostmi, přítomnostmi a dokonce i budoucnosti. Mohl by jim klidně prozradit, kde budu příští týden a ani by nemusel upírat svůj zrak nijak daleko.

Děsila mě ta představa, ale zároveň mi docházelo, že i když se ke mně ostatní bohové zachovali během porady takhle, tak by nikdy neprozradili, kde je jeden z nich nepříteli.

Ale od té doby, co jsem poznal Leu jsem dokázal usnout bez problému. I když se jednou za čas stalo, že jsem se strhnutím probudil. V tento čas jsem by vždy celý zpocený a děsně mě bolela hlava. Má Lea se vždy snažila mi alespoň trochu ulevit. Nejčastěji dlouhým objetím a šeptáním slovíček do ucha. Ale jak šli týdny tyto situace nastávaly čím dál tím míň. A poslední týden jsem už spal klidně.

Probudil mě cizí hlas přicházející z chodby.„Jen si vezmu ten obraz a vypadnu." řekl mužský hlas a podle kroků zamířil ke dveřím do ložnice, kde jsem spal.

Byly slyšet tišší krůčky mé přítelkyně.„Přinesu ti ho." namítla Lea.

„To nemusíš." dveře do ložnice se otevřely a dovnitř vešel vysoký muž s hnědými vlasy. Jeho vlasy vypadaly jakoby už pěknou dobu nepoznaly hřeben. Po bradě mu rostlo jemné strniště dodávající mu léta navíc. Jeho modré oči vyjeveně koukaly na mě. Na sobě měl obyčejnou bundu jasně žluté barvy a džíny.

První prolomil ticho nově příchozí. „Jak vidím, našla sis náhradu." s úšklebkem přišel ke zdi a sundal z ní obraz krajiny v zimě.

Lea se objevila ve dveřích. „To je jeden známý, on-"

„Ti zahřívá postel." její bývalý se ušklíbl.

Ona vyhledala můj pohled a s pokrčením ramen protočila oči. „Samozřejmě, že ne." řekla Lea, trochu se na mě usmála a odešla do kuchyně.

„Tohle neokecáš." řekl za Leou a poté se otočil znovu na mě. „Co jsi zač?"

„James." odpověděl jsem a posadil se na posteli. Okolo sebe jsem si omotal přikrývku, tak aby skryla mojí nahotu. Musím uznat, že si vybral dobrý den na návštěvu, protože ještě před pár hodinami jsme společně leželi v posteli a ochutnávali se navzájem. Možná, že to byla také jeho jediná spása, jinak by totiž mohl přijít k úrazu. Lea byla již předtím než jsem z ní udělal bohyni temperamentní, ale moje ohnivá síla z ní učinila ještě větší osobnost.