Organizace proti ohni (part I)

40. Kapitola

Květen 19, 2018 5:53

Vlahý větřík s citrusovou vůní mi cuchal vlasy. O tvář se mi otíraly Oxaniny vlasy vonící čerstvě posekanou trávou. Přestal jsem kolébat Benedikta ve své náruči a zlehka objal svou přítelkyni kolem pasu. Na tváři se jí objevil úsměv, který rozzářil její modré oči.

„Teď ne, Jamesi." pošeptala mi do ucha. „Máš přece teď u sebe našeho malého Beníka." usmála se. Jemně mě políbila na tvář.

„Kdybych ale toho malého neposedu někomu svěřil, tak by to šlo..." nebyla to otázka, ale konstatování. Oxana se pousmála a přetáhla si lem šatů až ke kolenům. Ušklíbl jsem se a i se synkem spěchal za nějakým bohem, který by byl ochoten Benedikta pohlídat.

Nedošel jsem ani ven z pokoje, když se ve dveřích zjevil John. Tvář měl ztrápenou z nedostatku spánku. Otcovství mu dávalo pěkně zabrat. Evelie své rodiče budila klidně i třikrát do noci. Martina pravděpodobně byla s jejich dcerou a já tajně doufal, že John jí nechce pohlídat.

„Děje se něco?" zeptal jsem a položil Benedikta na postel. Do rukou jsem mu dal plyšového medvídka, který po mě za pár vteřin letěl vzduchem.

„Měl jsem vizi." odvětil stroze John a těžce se sesunul na židli zavalenou oblečením a knihami, které dal na podlahu. „Viděl jsem to, o co jsi mě požádal už před pár měsíci."

Vytřeštil jsem na něj oči a položil sebraného medvídka na postel. „Tohle jsi přece nemohl vidět. Oxana by s tím nikdy nesouhlasila." namítl jsem a nepatrně se ohlédl na terasu.

„Neměla na výběr. A ani já nemám." sklopil zrak. „Nesnaž se mi v tom zabránit, protože bych tě lehce přepral. A navíc ti nechci ublížit." zvedl se ze židle a vyrazil ke mně a Benediktovi.

Stoupl jsem si před syna a bránil ho svým tělem. „Jestli budeš chtít tohle udělat, tak budeš muset nejdřív projít přes mě." konečky prstů vzplanuly jasným plamenem dostávající časem modrý odstín.

„Bude mě to bolet víc než tebe." řekl smutně John a kolem něj se nashromáždila obrovská koule vody. Než jsem mohl zareagovat, tak mě vlna srazila na kolena a uhasila moje ruce. Přes brýle jsem nic neviděl a než jsem je mohl strhnout z nosu, tak jsem dostal ránu do čelisti. Padl jsem obličejem na podlahu. Další rána mířila na spánek a během pár vteřin mě poslala do říše snů.

Probudila mě sprška vody, kterou někdo vylil na můj obličej. S trhnutím jsem otevřel oči a posadil se. Vykuckal jsem vodu, která se mi dostala do krku. Rozhlédl jsem se po místnosti. Můj pohled okamžitě padl na Oxanu s Johnem sedícím na židlích naproti sobě. Má přítelkyně měla ve tváři nesmlouvavý výraz a o něčem se dohadovala s mým synem.

„Neměl jsi právo tohle udělat a ještě u toho zranit svého otce." řekla vážně a založila si ruce na prsou.

„Neudělal bych to kdyby to po mě nechtěl osud." odvětil klidně John a pohlédl na mě. Zrovna jsem vstával a vrávoravým krokem jsem vyrazil k nim. Opřel jsem se o opěrku židle, na které seděla Oxana.

„Neměl jsem právo ti bránit ve vykonávání poslání osudu." řekl jsem ledovým hlasem a pohladil Oxanu po vlasech. „Bude to tak lepší." nechala se ode mě políbit.

„Asi není jiná možnost." řekla tiše a pohladila mě po tváři. Prsty přejela přímo po vybarvené modřině na čelisti. Bolestí jsem ucukl a chytl jí za předloktí.

John se zvedl ze židle na unaveně se protáhl. Kruhy pod očima se mu ještě víc zvýraznily a mě bylo jasné, že trpí stejně jako my. Chtěl se vydat ke dveřím, ale sotva udělal krok zhroutil se k zemi. Já i Oxana jsme k němu přiskočili a snažili se mu pomoct. Naše záchrana, ale nebyla ničemu platná. John vyčerpáním okamžitě usnul.