Organizace proti ohni (part I)

4. Kapitola

Duben 12, 1991 11:49

Zůstal jsem stát ve dveřích abych získal pro sebe a svou ženu trochu toho drahocenného času než přijde Tina se zbraní a svým hrůzným plánem. „Přišel-" začal jsem s přivítáním své manželky, ale větu jsem nikdy nedokončil neboť mi do řeči skočila ta žena.

„Drž už hubu!" seřvala mě a znovu mi namířila na hruď. Povzdechl jsem si, neboť mě už tohle unavovalo určitě jako jí. Nesnášel jsem být ten, kdo musí poslouchat cizí rozkazy. Nemohl jsem být ničím otrokem, protože jsem žil jen ze své svobody. Cenil jsem si své svobody a teď byla pryč. Zmizela během chvilky jako pára nad loukou do které začalo pařit slunce.

„Ani pozdravit mi nedovolí..." zabrblal jsem sotva slyšitelně. Ale asi to nebylo dostatečně potichu na to aby mě ona neslyšela.

Tina protočila oči a otočila se na mou manželku. „Nemůžeš ho srovnat, zlato?" zeptala se žena se zamilovaným podtextem.

Vyvalil jsem na dvojici žen oči a panicky si procházel v hlavě poslední větu rozhovoru. Co se tady u všech bohů děje?! Tohle nemohla být pravda. Nemohla mi přece tolik let lhát! Přece bych to poznal. Poznal bych, kdyby mi moje vlastní žena lhala o tom, kdo je.

Má manželka si povzdechla. „Jamesi," na pár vteřin se odmlčela. „Tobě vážně nikdy nepřišlo divné, že jsme se nikdy nedostali dál než na objetí?"

Bodlo mě to u srdce jako nůž. Po všech těch probdělých nocích a oplakávání Mary, mě opustila i další láska. A možná také jediná, která mě ještě potkala. Nebyl jsem schopný si představit, že bych miloval další ženu, ale se Smrtí to bylo jiné. Nenutila mě do ničeho, do čeho jsem nechtěl sám. Klidně ležela celé noci po mém boku nenaznačujíc ani jedinou noc, že bychom měli náš vztah ztvrdit milováním. Ne, jen klidně spala nechávajíc mi potřebný prostor vedle sebe.

Nemohla mi přece tolik let lhát. Nemohla jen tak ležet v jedné posteli se mnou když přes den mizela na Zemi za svou milenkou. Nechtěl jsem, aby nic z toho, co se nyní řeklo, byla pravda. Chtěl jsem, aby to byl opravdu hloupý vtip. Modlil jsem se, aby to byl jen nejapný žert, kterému se jednoho dne společně zasmějeme... Ale realita byla jiná. Strašlivější, proto jí skoro nikdo nechtěl znát.

Bylo to dvacet dva let, co mojí vinou zemřela Mary! Proč mi to musela zrovna teď připomínat?! Proč se snažila srazit mě na dno potom, co jsem začínal zapomínat na svou minulost psanou krví? Nikdy jsem nechtěl, aby se rozhovor stočil k mé první lásce, kterou jsem nosil v srdci stejně jako jizvu, ze dne, kdy jsem ji ztratil, na čelisti.

Nechtěl jsem, aby už bylo jméno ženy, která mě dokázala tolik let klamat, spojováno se mnou. Zavrhl jsem jí, stejně jako spoustu svých zálib před dědictvím po svém otci. Musel jsem se zhostit jeho místa v Sídle bohů, protože nikdo jiný nebyl. Jednou jsem se narodil jako syn boha ohně Rigreose a musel jsem se s tím po zbytek života vyrovnat. Neměl jsem skoro žádný vlastní život, ale pouze dědictví, které jsem dostal ještě před narozením. Musel jsem se vzdát mnohého, abych získal pouze starou knihu, kamenný trůn a útulný pokoj s postelí, ve které tolik staletí spal můj otec. Musel jsem být jím, protože nic jiného se ode mě nečekalo.

Byla to moje VINA! Ne! Proč mě sráží dolů i má vlastní hlava, která se spikla s Osudem a okamžitě mě odvrhla jako nechtěného bastarda. Ne, Mary nechte na pokoji. Ničte mě, zničte kohokoliv jiného jen ne vzpomínky na mojí sladkou Mary. Mary, která se uměla tak krásně usmát, že při jediném pohledu roztál každý kus ledu v mém srdci. Získávala si mé srdce pokaždé znovu, když se usmála. Byla si toho vědoma a já věděl, že až se po svatbě odebere do společné postele, tak oba zažijeme nejkrásnější noc v životě. Ale nikdy na takové sliby nedošlo. Zemřela pouhý měsíc před svatbou. Mé matce zlomila její smrt a moje zranění zdraví, které již nebylo nejlepší, po smrti mé sestry a adoptivního otce. Ona se ze svého smutku dostala, ale já jsem nemohl opustit svou sladkou Mary. V den, kdy zemřela, zemřela nějaká část mě společně s ní.