Organizace proti ohni (part I)

34. Kapitola

Duben 30, 2017 17:32

Lea ležela na nemocničním lůžku a v náruči držela našeho malého syna. Sedl jsem si na okraj postele a vzal od ní maličkého Johna. Pohladil jsem ho po jemných vláscích světle hnědé barvy. Bylo celkem líto toho, že to nebyl jen můj syn, ale syn všech bohů, co jich v našem sídle je. John mi pohlazení oplatil úsměvem a natažením maličké pěstičky. Roztáhl prstíky a dotkl se mé dlaně.

Jako rána z čistého nebe vybuchla po místnosti oslnivá záře vonící mandlovou vůní. Vdechl jsem tu pronikavou vůni a usmál se. Následující tlaková vlna mě odhodila na protější stěnu. Skoro jsem si vyrazil dech, ale stehnem projela ostrá bolest.

Poté, co jsem se otřepal z rány do hlavy a sebral ze země brýle, jsem spatřil syna opírajícího se o protilehlou zeď. Dlouhou chvíli jsem nebyl schopný slova, neboť John už nebyl novorozenec, ale mladík, kterému mohlo být přes dvacet let. Krátké vlasy měl rozcuchané na všechny strany podobně jako je vždy nosil James, kterého si ale vycvičila Anna. Jeho oči byly stejné jako jeho matky a probodávaly mě pohledem. Byl nepatrně nižší než já a stejně tak i stavěný. Hlavně vytáhlý ale hubený jako vrbový prut. To, ale nemuselo znamenat, že neměl žádnou sílu.

„Co se stalo?" dostal jsem ze sebe ohromeně a pohlédl jsem na svou manželku. Ona mi zmatený pohled oplatila a pokrčila rameny. Přivřela oči. Byla unavená, opravdu hodně unavená a na něco takového, jako bylo zestárnutí jejího syna neměla sílu.

John se odlepil od zdi a dlouhými kroky zamířil ke mně. Sundal mi z nosu brýle, při jejich prohlížení se na stolku u Leiiny postele objevily úplně stejné.

„Otevřel jsem červí díru do astrálního vesmíru, ze kterého jsem použil hmotu z mlhoviny Aniona. Tu jsem následně přetvořil do malé koule, jejíž síla ze mě udělala tohle." pronesl John velmi důležitě.

Já s Leou jsme na něj vyvalili oči a nebyli schopni slova, zatímco náš syn mi vrátil brýle a ušklíbl se. Ten úšklebek mi v nějakém směru připomněl Árona a bylo mi hned jasné proč.

„Ve skutečnosti jsem pouze nechal čas plynout okolo mě." omluvně se usmál sebírajíc ze stolku brýle. Nasadil si je na nos a změřil si nás pohledem. Pochopil jsem, že ode mě zdědil víc než, v co jsem doufal. Byl zatím jediné dítě, které po mě zdědilo moji dalekozrakost.

„Co všechno dokážeš ovládat?" zeptal jsem i přes to, že mě Lea spražila pohledem předtím než jsem otázku vyslovil.

„Skoro všechny síly jimiž vládnou bohové zasedající na radách. Včetně vašeho ohně. Docela užitečné, když si chceš posvítit na knihu, když po nocích nemůžeš usnout." odvětil můj syn klidně a podíval se na hodiny v rohu místnosti.

„Jak tohle můžeš vě-" včas jsem se zastavil. Tohle jsem nikdy neřekl ani Lee. Nikdy jsem se jí nesvěřil s tím, že už několik let nemohu usnout. I když ona to začátku našeho vztahu řešila, ale teď se toho dělo tolik, že na to nebyl čas.

„Je to docela jednoduché." řekl prostě John. „Stačí se jen podívat na otlačeniny od brýlí. Kdyby si s nimi neležel v posteli, tak by tam nebyly." usmál se a přešel ke mně a ke své matce. „Vždycky jsem si říkal, jaké to bude, až budu vyrůstat u tvého manžela." řekl k Lee a vzal ji za ruku. „Ale nečekal bych, že si budeme až tak podobní. Myslím, že tohle se stalo záměrně. Poděkujme všichni milé Oxaně."

Lea se na mě podívala a poté věnovala pohled synovi. „Jsem za to ráda, protože takhle nemusíme nikde vysvětlovat, proč nejsi podobný svému otci." řekla a zívla. „Ale teď mě oba omluvte, jsem unavená." pohladila mě po tváři a zavřela oči. Během chvilky usnula.