Organizace proti ohni (part I)

50. Kapitola

Srpen 7, 2018 12:58

Už jsem strávil po přísným pohledem OPO celé dva dny. Za tu dobu se můj vztah s Oxanou nevídaně zlepšil a i mé záchvaty nebyly tak časté. Čas mezi jednotlivými záchvaty se prodloužil na hodinu a půl, což mi dávalo větší část dne na promýšlení útěku. Celé hodiny, kdy jsem nemusel být u Raye, který měl za úkol zkoumat mé tělo, jsem trávil v křesle v místnosti, která se stala mým druhým domovem. Četl jsem jednu z knih, která se po prvním doslova hozením do tohoto prostoru objevila na polici. Po celou dobu čtení jsem ale podvědomě přemýšlel nad tím, jak by se dalo z této budovy dostat pryč.

Dnešní dopoledne jsem strávil v ložnici vedle Oxany. Nikdo nás ráno nevzbudil, dokonce ani naše milá Holy a proto jsme zaspali skoro polovinu dne. Oba jsme byli po včerejší noci dostatečně unaveni. Ležel jsem na posteli a byl zahloubaný do loupání pomeranče z opožděné snídaně. Po mé pravici seděla Oxana, která si rozčesávala dlouhé vlasy. Nenapadlo mě nic lepšího než odložit pomeranč na noční stolek vedle postele a pohladit mou přítelkyni po tváři. Oplatila mi to vřelým úsměvem za kterým se skrýval další chtíč. Nechal jsem jí ať mě políbí a povalí do postele. Když mi vytahovala tričko nahoru, pomáhal jsem jí a líbal jí na rty. Velice opatrně a něžně jsem jí od sebe na pár vteřin odstrčil, abych mohl odložit brýle na noční stolek a přehodit přes nás přikrývku. Nečekal jsem až se po mě opět vrhne. Namísto toho jsem jí k sobě přivinul, tak těsně, že měla ucho jen nepatrný kousek od mých rtů.

„Spoj se v myšlenkách se zbytkem rodiny." zašeptal jsem a zvolna přejel dlaní po jejím břiše. Nechtěl jsem nic nechat náhodě a proto jsem dál pokračoval v hlazení jejího těla. Svlékal jsem jí z letních šatů, které jsem odhodil za sebe.

„Hotovo." vydechla když jsem jí políbil na vnitřní straně stehna. Přikývl jsem zatímco moje ruce stahovaly krajkové kalhotky. „Teď, Jamesi!" vykřikla Oxana nahlas. Byl to zároveň rozkaz k tomu, abych se připojil k rozhovoru s mojí rodinou, ale také pobídnutí ke spojení našich těl. V okamžiku kdy jsem přirazil k Oxaně jsem zároveň vpadl do myslí členů své rodiny. Slyšel jsem jak pode mnou Oxana vzdychla, ale také jsem slyšel Johnův hlas.

„Pokud budeme chtít utéct, tak je zde veliká šance, že se nám to podaří."na pár vteřin se odmlčel, poté jeho klidný hlas zazněl v našich myslích. „Ale jak všichni víme, Osud je vášnivý hráč, který nikdy neprohrává. Proto bych si nebyl tak úplně jistý touto částí spirály času."

Pocítil jsem úbytek sil, protože tohle spojení bylo opravdu energeticky náročné. Zároveň ale bylo i velice nebezpečné, neboť organizace nás velice pečlivě pozorovala pomocí kamer v rozích místností. Celých dvacet čtyři hodin jsme byli pod přísným dohledem někoho jiného. S Oxanou jsme si rychle zvykli na to, že pokud budu chtít, aby křičela slastí moje jméno, tak jsme museli být, pro naše pohodlí, pod peřinou.

„Navrhuji, abychom alespoň nějaký plán útěku vymysleli. A musí to být rychle, protože začnete odpadávat." upozornil jsem je na stav věcí. Z opravdového světa se k mým uším dostal Oxanin výkřik plný slasti. Podvědomě jsem se usmál, ale kvůli spojení s mojí rodinou ten úsměv všichni zaregistrovali. Cítil jsem jak mi rudnou uši. To ale nikdo vidět nemohl. Jediné, co mohli zjistit byly mé rozpaky.

„Je zde něco k smíchu?" zeptala se Lily velice klidně jakoby tušila, co za mým úsměvem stojí. Z toho jsem byl právě ještě víc nesvůj.

„Není čas zabývat se tím, proč se James směje." ozvala se Oxana. Moje záchrana! „Johne, na tebe tyto zdi nepůsobí tak jako na nás. Mohl bys nás všechny dostat pryč."