Organizace proti ohni (part I)

20. Kapitola

Duben 17, 2015 9:48

Celý uplynulí rok jsem strávil dennodenním chozením za studentkou Annou a dopisování si s ní. Když byla Anna ve škole nebo spala, tak jsem se chodil dívat na své tělo a jeho regeneraci. Na rozdíl od lidí mám rychlejší regeneraci, ale čepel, kterou mě Smrt zranila byla napuštěná nějakým jedem, který nedovoloval mému tělu se pořádně zahojit během pár dní.

Celé ty probdělé noci jsem se snažil zjistit jakým jedem byla čepel napuštěna, ale nevedlo to k žádnému úspěchu. Po nocích jsem navštěvoval svou rodinu, která se zatím usídlila v Sídle bohů a ze všech sil se mě snažila najít, ale bylo to marné. Na světě existovaly milióny nemocnic a oni nemohli prozkoumat všechny jen, aby mě nalezli. Proto jsemLee zanechal na nočním stolku papírek, kam jsem napsal jméno a město, kde senacházela ta, kde jsem ležel.

Až jednoho dne mě Anna donutila se jí jako duch ukázat. Dlouho jsem se bránil. Měl jsem strach, že někdo vejde do pokoje a ztropí povyk nebo něco takového, ale přece jen jsem se nechal přemluvit.

Ve své průsvitné podobě jsem přišel až k zrcadlu na skříni. Na chvilku jsem se podíval na svůj nehmotný odraz v zrcadle a poté se zviditelnil. Změnil jsem se do podoby, kdy jsem se dal spatřit pouhým okem. Studentka se jménem Anna ke mně natáhla ruku. Jemně jsem se natažené dlaně dotkl a užíval si, že z ní vyzařovalo příjemné teplo. Takové, jaké jsem už tolik měsíců nepocítil.

„Tohle je neskutečné." zašeptala a nečekaně mě k sobě přivinula. Můj obličej se zabořil do moře světlých vlasů, které voněly jako pomeranče.

Trápilo mě to. Věděl jsem, že přátelství se mnou jí staví do nepříjemné situace. Dostala se mezi dvě obrovská ozubená kola hýbající vesmírem a neměla kam utéct. Neměla kam se schovat, byla ve smrtelném nebezpečí a to jen kvůli pár slovům, co jsme spolu prohodili. Trápilo mě to víc, než cokoliv na světě. Bylo mi jí líto, ale nemohl jsem s tím nic udělat. Jakmile se její osud propletl s tím mým už nebylo návratu. Musela buď hrát... nebo zemřít.

„Hlavně mi nepřelámej žebra. I v téhle podobě se může stát cokoliv." řekl jsem s falešným úsměvem. Dokázal jsem myslet jen na to, jak ji zachránit před osudem, který jí nevyhnutelně čekal. Smrt bude neúprostná a každého, kdo se se mnou zná bez milosti připravý o zbylí život. Všechny na kterých mi kdy záleželo pošle před poslední soud. Před soud, který nemůže vyhrát ani jedna strana. Vždy jej vyhraje jen smrt.

Vytřeštila na mě oči, ve kterých se zaleskl údiv. „Máš pěkný hlas." bylo zvláštní, že mě nikdy nenapadlo, že mě ještě neslyšela promluvit. Úplně jsem zapomněl, že jsem si s ní celý rok jen dopisoval pomocí papírů.

Ušklíbl jsem se a pokusil se vyprostit z jejího sevření. Bohužel se mi to nepodařilo a ona mě políbila. Než jsem mohl nějak protestovat, tak mě popadla obrovská síla, které jsem nemohl vzdorovat a smýkla mnou zpět k mému tělu, které, jak jsem doufal, už bylo plně zahojeno.

Letěl jsem přes nekonečný vesmír plný hvězd. Prolétl jsem obrovskou vzdouvající se vlnou, která by mohla pohltit celý můj odvěký domov- Londýn, během mrknutí oka. Mohla smést z břehů největší města světa a uvrhnout na svět obrovskou potopu. Ale ta vlna existovala jen v mé mysli. Nebyla skutečná ani nemohla být, byla až tak moc fantastická, že kdyby existovala tak by po Zemi mohli už i normálně poletovat draci.

Náraz byl tvrdý. Drtící všechny kosti na jemný prášek, lámající páteř jako párátko, ale zároveň neškodný jako vlahý letní vánek. Byl i nebyl. Existoval či neexistoval. To jsem nemohl s přesností určit.

*

Duben 17, 2015 10:58

Se zalapáním po dechu jsem se probudil na nemocničním lůžku. Nedaleko mě seděla Lea, James a Lily. Právě malá Lily si všimla, že jsem se probudil.

„Tati!" vypískla a div mi neskočila kolem krku. Naštěstí se spokojila jen s chytnutím za ruku. Byl jsem opravdu šťastný z toho, že po roce mohu zase být se svou rodinou, která mě přece jen našla.

Usmál jsem se a druhou rukou své dceři pohladil bílé vlasy. „Jak pak ses měla ty moje beruško?" zeptal jsem se stále s úsměvem. Během toho roku opravdu hodně povyrostla. Zmocnil se mě pocit, že ztrácím dohled nad jejím dětstvím a bylo mi to velice líto.

„Hrála jsem si s maminkou. Je s ní opravdová zábava když o tebe nemá strach." řekla upřímně Lily a zatahala spící Leu za rukáv svetru. Ani jeden z nás jí neměl to srdce říct, že Lea není její pravá matka. A bylo to tak lepší. Časem se dozví pravdu o svém otci, ale teď je na to ještě moc brzy. Byla by zbytečně zmatená a rozrušená. Nechtěl jsem jí kazit dětství, alespoň ne úmyslně.

Má manželka zamumlala něco o tom, že chce ještě spát.

„Jestli opravdu chceš, tak spi. Já si zatím uvařím šálek čaje." řekl jsem a pohladil Leu po tváři. Otevřela oči a podívala se na mě. Byla překvapená, opravdu dost překvapená. Usmál jsem se na ní a nechal se od ní políbit i sevřít do náruče. Když ale skončila s přivítáním tak mi dala pořádný pohlavek.

„Už nikdy nebudeš se Smrtí o samotě!"

Přejel jsem si rukou po místě, kde mě praštila a usmál se. „Ty o tom víš?" mojí mysl obklopila ta její a nedala mi možnost se nijak bránit.

'Samozřejmě, že o tom vím! Smrt má s tebou dítě!' její emoce byly protichůdné. Byla šťastná z toho, že jsem se po roce probral, ale zároveň na mě byla naštvaná, že jsem jí takhle sprostě podvedl.

'To přece nejde, já-' zahlédl jsem v jejích vzpomínkách obrázek malého dítěte s černými vlasy jako uhel.

'Nemůžeš přece jen tak obdařit každou, kterou potkáš!' Lea byla už maximálně naštvaná a já ji nerad zhoršoval náladu. Věděl jsem, že mě má v hrsti a jen tak se z ní nedostanu. Mohla mě kdykoliv potrestat podle svého uvážení, ale zároveň mě mohla i osvobodit.

'Slibuji, že už to neudělám.'

'Kecy v kleci!' vyštěkla má manželka a její mysl na tu mou opravdu dost zatlačila.

'Přísahám na všechno, co je mi drahé, že už nic takového neudělám.' klidně jsem odvětil a snažil se skrýt strach za hradbou, kterou jsem si před ní postavil. Skryl jsem strach ke vzpomínkám na Mary a zbytek minulosti, na kterou už jsem nikdy nechtěl vzpomínat.

„Měla jsem o tebe strach." řekla Lea už nahlas.

„Teď už mít nemusíš." ušklíbl jsem se. Najednou jsem zahlédl malý červený flíček svítící skrz okno. Zamířil mi přímo na hlavu. Nikdo jiný si toho nevšiml, protože se červená ztratila v mých ryšavých vlasech.

James zamumlal něco o tom, že je rád, že už vnímám. Neznělo to od něj nijak nadšeně, ale moc dobře jsem věděl, že je stejně rád jako Lea s Lily. Přece jen mít otce a nebýt v rodině jediný chlap mělo něco do sebe.

Popadl jsem Leu za ruku a trochu se nadzvedl na loktech. Zavřel jsem oči a nastražil uši. Musel jsem, co nejdřív zaslechnout výstřel. Jinak nebyla šance, že bych z toho vyvázl živí.

„Co to-" manželka tuhle větu nikdy nedokončila neboť jsem jí strhl dolů z postele. Půl vteřiny na to se ozval výstřel a náraz. Kulka se zaryla do stěny v místech, kde jsem měl ještě před pár vteřinami hlavu.

„Musíme odtud zmizet!" křikl jsem a začal s odpojovat od přístrojů. Jak jsem vytrhával hadičky z předloktí, tak se spouštěla krev, která tekla dolů k lokti a barvila nemocniční oděv. Než jsem se ale stihl postavit na vratké nohy, tak se rozrazily dveře a do místnosti vstoupil nějaký muž.