Organizace proti ohni (part I)

42. Kapitola

Červenec 1, 2018 0:06

Noc byla temná a plná hrůz. Stačilo jen vytáhnout ruku z pod peřiny a mým tělem proletěl pocit jako by se něco strašlivého chystalo ukousnout moji ruku. Ležel jsem schoulený pod přikrývkou a nedokázal jsem se zbavit strašlivých vzpomínek. Výstřel! Všude byla krev! A mozek se střípky kostí z lebky stékal po zdi!

Udělalo se mi zle. Polovinou trupu jsem sklouzl z postele a vyzvracel se na koberec. Otřel jsem si ústa hřbetem ruky a s nechutí se podíval ke dveřím. Jen za jedinou stěnou seděl muž, který se mě pokusil utopit a já mu teď musel lízat boty! Potlačil jsem v sobě vztek a opět si přes hlavu přetáhl tenkou přikrývku. Z obývacího pokoje se ozval výbuch smíchu doprovázený plesknutím ruky o kůži. Bylo mi jasné, že si Johnson užívá se dvěma blondýnkami. Ale mě do toho nebylo nic. Já měl svoji Oxanu, kterou jsem nehodlal tak lacino zradit.

Stačila jen jediná myšlenka na mou milou Oxanu a celým tělem projelo vzrušení. Nemusel jsem se ani podívat dolů, abych věděl, že moje mužství se připravilo na další pěknou noc s Oxanou. Převalil jsem se na druhý bok a pokoušel se dál usnout. Ale kvůli dnešnímu dnu jsem nemohl zamhouřit oka.

Dveře do ložnice se rozrazily a v nich stála moje sousedka Lucy. Cop už měla dávno rozpletený a proto jí vlasy vlály kolem hlavy. Měla už vypito značné množství alkoholu neboť se stěží udržela na nohou. Sebevědomě vešla do místnosti a po cestě si přetáhla přes hlavu upnuté tričko. Nepotřebný kus oblečení odhodila na podlahu a nohou zavřela dveře. Ucítil jsem jak si sedla na okraj postele a začala se svlékat.

Dlouho jsem jí bránil zalézt ke mně pod přikrývku, ale když se mi udělalo špatně, tak jsem se opět vyzvracel na koberec. Lucy vklouzla pod přikrývku, zlehka se ke mně přitiskla. Pokusila se mě svést. Rázně jsem jí od sebe odstrčil a přitáhl si k sobě deku. Malou dlaní sjela po mém břiše a až k mužství.

„Mám přítelkyni!" zavrčel jsem a opět se jí pokusil od sebe odstrčit. Ale Lucy se tak snadno nedala a mě chytla za paži, kterou položila na své ňadro.

„Také mám přítele. Tím se to vyrovnává." usmála se. Vášnivě mě začala líbat a prsty zarývala do mých zad. Snažila se mě dostat nad sebe a také do svých kalhotek, které už na sobě nějakou dobu neměla.

Vytrhl jsem se z jejího sevření. Vyskočil jsem na nohy. Párkrát jsem zamrkal víčky, protože se mi zatočila hlava a poté jsem zamířil rovnou k bundě ležící na podlaze. Vytrhl jsem zbraň z kapsy a během vteřiny jí nabil. Zamířil jsem na Lucy se sklíčeným výrazem. Vykřikla. A křičela celou dobu po kterou jsem měl zbraň v ruce a ještě dlouho poté. Přiložil jsem si chladný kov k pravému spánku. Trpce jsem se usmál a zavřel oči. Hlavou se mi honily myšlenky na Oxanu. Na její krásně modré oči a tmavé vlasy, které jsem tak rád po nocích hladil a vdechoval jejich vůni. V myšlenkách jsem viděl její úsměv, který jsem jí oplatil se stejným zapálením. Už abych byl v Sídle bohů a mohl jí ten úsměv zlíbat ze rtů.

Poté jsem zmáčkl spoušť.

*

Červenec 4, 2018 6:02

Do kůže se mi zabodávaly jehličky chladu. Otevřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Do zorného pole se skláněl nějaký starší muž s obličejem plným čiré hrůzy. Z hrdla se mu vydral výkřik plný děsu. Zvedl jsem ruce a přikryl muži dlaní ústa, aby nemohl křičet. Ukazováček levé ruky jsem si přiložil ke rtům a naznačil muži ať je zticha.

„Pustím vás, ale jen pokud slíbíte, že nezačnete křičet." řekl jsem klidně a trochu se pousmál. Patolog začal horlivě přikyvovat pokoušejíc se pod mou dlaní usmát. Spustil jsem ruku z jeho úst. Muž na mě vyvalil oči obcházejíc mě ze všech stran. Zastavil se napravo a prohlížel si střelnou ránu ve spánku.

„J-Jak je tohle možné?" vydechl nevěřícně a jemně pohladil ránu v lebce. Zašklebil jsem se bolestí, ale nehnul jsem.

„Vydržím toho více než obyčejný člověk." odvětil jsem. Vyhnul jsem se dalšímu doteku na ránu. Přitáhl jsem si k tělu prostěradlo pod kterým jsem ležel a zachvěl se zimou. Doopravdy mi zima být samozřejmě nemohla, ale takhle bych toho chlapa k další činnosti nedohnal. Začal se mi omlouvat a okamžitě ze sebe stáhl svůj bílý plášť. S vděkem jsem kus oblečení přijal a přehodil jej přes sebe.

„Vezmu vás do mé pracovny, tam vám nějaké oblečení najdu." řekl a ihned se i s vozíkem vydal do dlouhé chodbě. Míjeli jsme dveře natřené světle modrou barvou a kterých visela jména různých zaměstnanců nemocnice. Zastavili jsme až na konci chodby, kde muž vytáhl z kapsy kalhot klíče a odemkl s nimi dveře.

Po otevření mi pomohl slézt z vozíku a dovléct se do místnosti. Tam jsem byl uložen do jediného křesla a patolog se vydal hledat dozadu nějaké oblečení. Spokojeně jsem se choulil v křesle. Před sebou jsem měl natažené zatím necitlivé nohy a dlaně si třel o sebe. Jak dlouhá doba mohla utéct od toho, kdy jsem spáchal sebevraždu? Dva nebo tři dny? Jemně jsem prsty přejel střelnou ránu v hlavě a mohl jsem s radostí konstatovat, že kulka byla vyndána.

Ušklíbl jsem se a sebral z křesla nějaký kapesník. Přejel jsem látkou přes ránu a dostatečné vzdálenosti se na ní podíval. Žádná krev. Celkem rychle se s tím moje tělo vypořádalo. Zamžoural jsem na své ruce a snažil se odhadnout, jak moc se klepou. Kvůli tomu, že jsem neměl brýle se to docela těžko určovalo.

Patolog se vynořil ze zhoubných zákoutí své pracovny s náručí oblečení. Položil svršky na stůl a nechal mě vybírat. Popadl jsem nejbližší džíny černé barvy a vybledlé žluté tričko již dávno neexistující společnosti. Natáhl jsem si na nohy džíny a pomalu si stoupl. Nevšímal jsem si patologovo pohledu a přetáhl si přes vyhublou hruď tričko.

„Podle policejních dokumentů, které přiložili k vašemu tělu, byste měl být jistý James Patterson. Vystudovaný chirurg, který se svou manželkou prodělal ošklivou autonehodu. Kvůli této hrůzné události jste měl rozdrcené celé ruce. A jak jsem si nemohl nevšimnout, tak ten, kdo je vám dával do hromady byl opravdový profík." ušklíbl se patolog sbírajíc ze stolu hrnek. Sedl si na stůl a usrkl obsahu hrnečku. Ve tváři měl nefalšovaný vědecký zájem, který se ani nesnažil skrývat.