Organizace proti ohni (part I)

26. Kapitola

Únor 16, 2017 8:05

Prodíral jsem se houstnoucím davem. Zaměstnanci spěchali za prací a mísili se se stále přibývajícími turisty. Ale každý do jednoho se mi vyhýbal velikým obloukem. Pro ně jsem byl jen obyčejný vandrák. A to jsem měl pro všechny být. Každý, kdo se na mě podíval po chvilce odvrátil pohled a dělal, že má moc práce s hledáním mobilního telefonu.

Spokojeně jsem pokračoval dál a nevšímal si pohledů lidí. Zastavil jsem se v jedné z odlehlých uliček nedaleko místa, kde pravidelně chodil, podle pana Dearwitche, Johnson, kterého jsem měl sledovat. Sedl jsem si mezi dvě popelnice, abych nebyl z ulice vidět a přemýšlel nad tím, jak se k němu nepozorovaně přiblížit natolik, abych mohl zjistit něco z jeho plánu.

Mimo plán se my do podvědomí vkrádaly myšlenky na rodinu. Jak se jim asi vede? Jsou opravdu natolik v bezpečí, jak mi to tvrdil Otec Čas?

Seděl jsem mezi popelnicemi skoro celé dopoledne, ale ten, jehož jsem hledal se neukázal. Po poledni jsem opustil svou skrýš a odešel do vytrácejícího se davu. I to málo lidí se mi vyhýbalo, a tak jsem se snadno dostal k jedné ze zastávek hromadné dopravy. Sedl jsem si do rohu, pozorujíc dění kolem sebe jsem vytáhl z kapsy meruňku. Tento malý plod mi ještě před odchodem od Dearwitchových strčila do kapsy manželka detektiva.

Zatímco jsem okusoval meruňku, tak se kolem mě začali shromažďovat lidé. Stáhl jsem se ještě víc do kouta a nevšímal si jich. Bylo mi jasné, že čekají na autobus, který měl každým okamžikem přijet. Když se tento motorový vůz městské hromadné dopravy ukázal, tak všichni, kteří na něj čekali nastoupili. Autobus odjel ulicí pryč.

Zvedl jsem ze země a lehl si na lavičku. Cítil jsem, jak na mě padá únava posledních dní, a tak jsem stiskl svůj deník, který jsem měl v kapse a usnul. Nemohl jsem spát dlouho, když mě někdo probudil kopancem.

Než jsem mohl nějak zareagovat, tak jsem dostal další kopanec. Tentokrát do břicha. S tváří zkřivenou bolestí jsem spadl tvrdě na chodník. Zvedl jsem pohled od chodníku. Díval jsem se přímo na tři puberťáky, kteří se nade mnou tyčili jako největší páni světa. Polohlasně jsem zamumlal nadávku a opatrně se zvedl. Už se mi spát ani trochu nechtělo. Teď jsem chtěl jen pomstu.

Narovnal jsem se do své plné výšky a změřil si mladíky pohledem. V normálním případě by dotyčný vzal nohy na ramena, ale tohle nebyl normální případ. Zatnul jsem ruce v pěst, aby nebyly tak vidět mé třesoucí se prsty. Snažil jsem se ze všech sil ovládat. Nesměl jsem pustit k vládě nad tělem ohnivého démona. Nechtěl jsem zabít. Jen vystrašit a naučit respektu.

Mladíci div nevybuchli smíchy. Smáli se tak moc až jim z očí tekly slzy. Zavrčel jsem, já se přeci nenechám jen tak urážek. Chtěl jsem se začít bránit před ponižováním, ale nedostal jsem příležitost.

„Hej staroušku! Dej bacha ať tě neklepne!" řval smíchy jeden z nich a ostatní se začali ještě víc smát. Zatnul jsem zuby a snažil se tomu spratkovi nezakroutit krkem. Vždyť já jsem jen o pár let starší než tihle usmrkanci!

Skousl jsem svou hrdost a odešel pryč. Posmutněle jsem se vlekl ulicemi a nedával pozor na cestu. Brzy jsem se ve spletitých ulicích a uličkách ztratil. Kručení v břiše mi náladu zrovna nevylepšovalo. Rozhlížel jsem se na všechny strany ve snaze nalézt ceduli na nějaké budově, která by hlásala, že se tam dá najít nějaké jídlo. Neměl jsem peníze a krást mi přišlo špinavé, ale v téhle situaci nebylo jiné možnosti.

Na rohu jedné z ulic jsem nalezl obchod s ovocem a zeleninou. Před obchodem stály bedýnky s červenými jablky, velikými bramborami a spoustou jiného ovoce i zeleniny. Moje oči také zjistili, že vedle jedné z bedýnky leží malé jablíčko. Tohle by nebyla zas až tak krádež, nebo jo? Vyrazil jsem po chodníku. Když jsem procházel kolem přepravky s jablky, tak jsem zastavil a sehnul se, abych mohl zavázat rozvázanou tkaničku, na kterou jsem úmyslně šlápl již cestou po ulici. Rychle jsem začal zavazovat tkaničku a bleskově hrábl po jablku na zemi. Strčil jsem červený plod do kapsy bundy.

Narovnal jsem se a chtěl pokračovat dál ve své cestě. V tom mi ale zabránil prodavač, který si pravděpodobně všiml krádeže. Chytl mě za rameno a zacloumal mnou. Otočil jsem se, abych viděl mužovi do tváře. Výraz jeho obličeje neprozrazoval nic dobrého. Jestli jsem já byl vysoký, tak tenhle chlap byl snad obr. Tyčil se ještě o půl hlavy nade mnou a třásl se mnou jako s plyšovou hračkou.

„Okamžitě naval zpátky to jabko!" zahromoval a smýkl se mnou ke straně. Vyvalil jsem na něj oči a začal koktat nějaké nesmysli. Když se mnou opět zatřásl, tak jsem se do souvislé řeči.

„Já jsem žádné jablko neukradl." vypískl jsem vystrašeně a div se nad mou hlavou nezhmotnila svatozář.

„Kecáš! Okamžitě naval to jabko nebo ti rozbiju hubu!" hodil se mnou proti zdi. Tvrdě jsem narazil do cihlové stěny až jsem si skoro vyrazil dech. Ležel jsem na zemi v klubíčku a namáhavě sípal. Ten zuřivec se proti mně rozehnal pěstí. Jen tak tak jsem udržel ruce před sebou, aby mě nemohl praštit do obličeje.

„Já vám to jablko vrátím! Jen mi dejte chvilinku!" vypískl jsem opět a sáhl do kapsy pro jablko, které jsem mu mezi kopanci podal.

*

Únor 17, 2017 9:12

Krčil jsem se za jednou z popelnic v luxusní čtvrti Londýna. Nedaleko mě se nacházela vyhlášená restaurace a v ní se snídal člověk, kterého jsem hledal- Johnson. Nemyslel jsem, že mám co do činění s čtyřicetiletým mužem. Ale když mi Dearwitch dal jeho popis a fotografii v novinách, tak mi bylo okamžitě jasné, že ho nesmím podcenit. Alespoň ne, pokud chci setkání s ním přežít.

Opatrně jsem vykoukl zpoza popelnice a zahleděl se do velikého okna restaurace. Přímo u okna seděl u stolu Johnson s jeho ochrankou a spokojeně popíjel ranní čaj. Vypadal bezstarostně, ale bylo mi jasné, že pokud bude mít jen jediné podezření tak je po mě.

Když jsem ho zahlédl na ulici, bylo mi okamžitě jasné, že tohle bude oříšek. Johnson byl vysoký muž, který měl nejlepší roky za sebou. Na hlavě, na které, jak se později ukázalo, už ustupují vlasy, měl nasazený černý kovbojský klobouk. Jeho oči byly ledově chladné, stačil mi jediný pohled, abych pochopil, proč se ho všichni bojí. Tvář mě ostře řezanou bez sebemenšího náznaku vousů. Orlí nos trčel ze strohé tváře jako skoba.

Oděn byl v drahém obleku, ale i přes nákladný oblek bylo patrné, že napadá na levou nohu. To kvůli tomu, že žádnou levou nohu nemá. Kdysi dávno mu jí museli amputovat, ale on se dokázal postavit opět na nohy a teď si zvesela chodil ulicemi s protézou.

Zachytil jsem jeho ledový pohled skrz okno. Nenuceně jsem otevřel víko popelnice a začal se v jejím obsahu přehrabovat. Potřeboval jsem být stále nenápadný, jak to jen šlo. Vytáhl jsem zbytek provazu, pytel trochu nahnilých jablek a kousek sýru, který ještě nenapadla plíseň. Provaz a jablka jsem strčil do kapsy a do sýru se hladově zakousl. Už od včerejšího večera jsem neměl nic v žaludku. Bylo mu jasné, že mi možná bude po této pochutině špatně, ale hodlal jsem to riskovat.

Zaregistroval jsem pohled jednoho z mužů ochranky. Nevšímal jsem si toho a hladově polykal kusy sýru. Okolo mě prošla nějaká matka s dítětem, které na mě ukázalo prstíčkem. Za toto gesto dostalo od matky přes ruku. Dojedl jsem sýr a odšoural jsem se ulicí dál. Prošel jsem kolem restaurace a nevěnoval jí ani jediný pohled. I přes to jsem pocítil,  jak se mi Johnsonův pohled zabodává do zad.

Na rohu ulice jsem spatřil jak z budovy vychází jeden člen ochranky a míří si to rovnou za mnou. Tryskem jsem vyrazil po ulici. Vyhýbal jsem se lidem, co to jen šlo, ale několikrát jsem nějakého chodce shodil na chodník nebo do něj ošklivě strčil. Nevšímal jsem si nadávek, které za mnou létaly, ani jsem si nevšímal pokřikování Johnsonova muže. Doběhl jsem roh ulice. Měl jsem jen pár vteřin na to, abych si prohlédl situaci a poté jsem přeběhl silnici. Jen o pár centimetrů mě minul obrovský červený autobus. Zaběhl jsem do uličky, kde jsem se opřel o stěnu a vydýchával se. Z ulice se ozývaly nadávky a troubení aut.

Mezi všemi těmi zvuky jsem nemohl rozeznat kroky, které se ke blížily zezadu. Na začátku uličky se objevil ten muž a zatarasil mi cestu. Byl jsem v pasti!