Organizace proti ohni (part I)

38. Kapitola

Červenec 24, 2017 22:38

Spoutala nás touha. Sežehnula naše srdce a místo nich nám do hrudi vložila jedno.

Zahořela v nás, když jsme byli v kuchyni. Opíral jsem se o kuchyňskou linku a nezaujatě pozoroval své okolí. Prsty mi sjížděly po žulové desce, která byla dokonale čistá, na rozdíl od zbytku domu. Najednou můj pohled sklouzl na Oxanu myjící nádobí.

Měsíc, který posílal svůj mdlý svit skrz okno se jí odrážel od vlasů. Stříbrné prameny mi připomněly bílý pramen vlasů, který zářil mezi mými ryšavými. Zvedla oči od práce. Naše pohledy splynuly. Já se koukal do očích modrých jako oceány, a ona do mých hnědých.

Oba jsme pocítili impuls. Projel mnou jako ledový spár chladu, který zvolna klouzal po páteři a usadil se v žaludku. Impuls, kterému jsme nemohli odporovat. Protože odporovat vyšší síle bylo proti naší přirozenosti. Pomalu jsem k ní udělal krok. A za ním nejistý další. Ona vytáhla ruce z horké vody a když jsem k ní došel, tak mi je položila kolem ramen.

V ten okamžik nesplynuly jen naše duše ale i rty. Jemně jsem jí přirazil ke dřezu a pravou rukou zajel pod její sukni. Horká voda, ve které ještě před chvíli myla nádobí, jí potřísnila bílé tričko. Levá ruka jí hladila po krku, zatímco druhá něžně sjížděla po stehnu. Její jemné prsty zabloudily k lemu mého trička a vytáhly ho nahoru. Nechal jsem ať nepotřebný kus oblečení odhodí na podlahu a jemně jí hladil po vlasech. Byly jako temné moře, ve kterém by se mohla ztratil každá loď světa. Nepoddajně trčely na všechny strany a šimraly nás oba.

Vzal jsem jí do náruče a co nejrychleji jí odnesl do svého pokoje v patře. Položil jsem jí na postel a zavřel za námi dveře. Ulehl jsem k ní. Naše rty se opět podvědomě spojily a k nim se přidávala naše těla. Vášeň nás donutila strhat ze sebe šaty a v pletenci našich těl ulehnout zpět do postele.

Nechtěli jsme spěchat. Nebylo kam. Měli jsme celou noc po kterou jsme mohli ochutnávat ze všeho, co ten druhý nabízí. Dlouhé minuty jsme se jen líbali a třely těly o sebe. Trvalo opravdu dlouho než jsme se rozhodli k tomu posunout se dál. Jemně jsem Oxanu položil na matraci a rozhodil jí vlasy na polštář. Pomalu jsem jí roztáhl nohy od sebe a byl připraven jí učinit šťastnou.

Než jsem ale mohl do Oxany vniknout, tak se jí po tvářích začaly koulet slzy. Rychle se zvedla a stáhla nohy opět k sobě. Slzy kanuly po jejích tváří a padaly mezi její ňadra. Tmavé vlasy jí spadly do obličeje, který sklopila a dívala se na čistě bílé prostěradlo. Čelo si položila na nahá kolena. Vypadla jako malá holčička bojící se svého otce, který jí chce ošklivě ublížit, protože přinesla špatnou známku.

„Já mám strach." zašeptala sotva slyšitelně. Nezvedla hlavu ani se nepokusila o nějaké jiné gesto.

Povzbudivě jsem se usmál a ukazováčkem pravé ruky jí nadzvedl bradu. „Nemáš se čeho bát."

„Co když to bude bolet?" zašeptala opět, tentokrát se mi dívala do očí. V modrých oceánech se zračil strach z neznámého. Nesnažila se jej skrývat, protože nebylo kam. Seděla přede mnou nahá a to nemohlo zakrýt její pocity.

„Bolest pociťují jen ti, kteří nic nového nezkusili."

Políbila mě na tvář a zašeptala: „Tak do toho." jemně jsem jí povalil a dal jí čas na to, aby ještě mohla couvnout. Ale ona, jako snad každá žena, odmítala přiznat, že se ve svém tvrzení spletla. Roztáhl jsem jí nohy od sebe a usmál se. Neslyšně jsem řekl, že se není čeho bát. Pochopila to a trpkým úsměvem mi ten můj oplatila.

Když jsem do ní vnikl vzlykla, po tvářích jí sklouzly poslední slzy a poté už jen vzdychala.

*

Říjen 13, 2017 15:24

Seděl jsem v křesle, které stálo naproti tomu Lindinu v její pracovně. Na klíně mi seděla Oxana s velikým břichem. Teprve před třemi měsíci jsem se dali dohromady, ale ona již vypadala, že každým dnem porodí. Pohladil jsem jí po břiše a povzbudivě se usmál. Nebyla z porodu nijak zvlášť nadšená. Měla obrovský strach, který se přede mnou ani nesnažila skrývat. Mnoho nocí, co jsme leželi v objetí v našem pokoji, jsem jí ujišťoval, že vše bude v pořádku. Ačkoliv tomu nedokázala uvěřit, alespoň pro mě dělala, že jí trochu pomáhá.

„Určitě to budou alespoň dvojčata." zašeptala mi do ucha a jemně mě políbila na krk. Přejel jsem jí prsty po lícní kosti.

„O tomhle jsme už mluvili," odvětil jsem klidně. „Budu tě mít stejně rád když mi přivedeš na svět jen jednoho potomka nebo dva."

„Jsem bohyně plodnosti. Nikdy nebudu mít jen jednoho potomka." ve tváři měla milý úsměv, který jsem se rozhodl slíbat z jejích rtů. Rukou jsem zajel do moře vlasů, které by jinak spadly do našich obličejů. Druhou rukou jsem přejížděl po jejím boku a pokusil se dostat pod lem šatů, které měla na sobě.

„Už zase nemáte nic lepšího na práci?" zeptala se nevrle Linda, která vešla do místnosti s hrnek čaje. „Kdybych věděla, že božství je jen o flákání, tak okamžitě spálím všechny podklady pro svou knihu." došourala se ke svému křeslu a usadila se do něj. Hrníček si položila na opěrku a zadívala se na nás zpoza svých brýlí.

S úsměvem jsem se podíval na ženu „Být bůh není jen poflakování po světě, ale i-"

„O neustálém jebáním s bohyněmi." dokončila za mě žena a upila horký čaj. Nehnula ani brvou a zbytek obsahu hrnečku do sebe kopla rychlostí rozjetého náklaďáku.

Pustil jsem lem šatů své přítelkyně a upravil si brýle na nose. Oxana si opět obyčejně sedla na můj klín a pokoušela se dělat, že ni z toho se nestalo. Jemně mě vzala za ruku a položila ji vedle té své do klína.

„Tohle sis právě vymyslela." řekl jsem k Lindě a položil dlaň mezi lopatky své přítelkyně. „O tomhle podstata božství rozhodně není."

Linda položila hrnek na stůl. Bez jediného pohledu na mě vytáhla z kapsy své mikiny ošoupaný notýsek s propiskou. „Tak mě pouč."

Než jsem mohl cokoliv vysvětlit, tak se Oxana chytla za břicho. Zaskučela jen pár slov, ale mě bylo hned jasné, že budeme muset, co nejrychleji do nemocnice. Pomohl jsem Oxaně vstát a co nejrychleji jí dovedl ke dveřím z pokoje.

„Nezapomeň mi někdy o těch podstatách božství povyprávět!" křikla za mnou Linda. Ve dveřích jsem se skoro srazil s Johnem, který se vydal pomoci mi s Oxanou. Kvůli své síle okamžitě věděl, co se stane. Vzal Oxanu pod druhým ramenem a společně jsme se přemístili do nejbližší nemocnice.

Nervózně jsem přecházel sem a tam před dveřmi do sálu. Chodil jsem sem a tam a ze všech sil se snažil vypadat nenuceně. John seděl na lavici naproti dveřím a pohrával si s brýlemi, které čistil lemem košile. Když už jsem chodbu přešel snad po sté, tak jsem se zastavil u svého syna. Nevraživě jsem se ohlédl na dveře za svými zády a poté dosedl vedle Johna.

„Jak dlouho tady budeme ještě čekat?" zeptal jsem se sklíčeně. Zabořil jsem hlavu do dlaní a snažil se uklidnit své rozbouřené já. Vzduch kolem mě se plnil jemným závanem páleného dříví. Cítil jsem jak mi John položil ruku na rameno. Vůně okamžitě zmizela a chodbu opět naplnila vůně dezinfekce.

„Ještě tak tři-" John svoji konejšivou větu nedořekl. Dveře do sálu se otevřeli a v nich stál doktor. „Vteřiny..." dořekl John trpce. Úsměv, který se mu následně rozlil po tváři mohl znamenat jen jediné.

„Můžete dovnitř." oznámil stroze doktor a odstoupil ode dveří. Zvedl jsem se. Celou cestu ke dveřím jsem se krotil, abych tam nevběhl jako řízená střela. Vešel jsem do čistě vybílené místnosti. Uprostřed stálo lůžko na kterém ležela Oxana. Zpocené vlasy měla rozhozené na polštáři. Tvář měla zborcenou potem, ale i přes to se usmívala. Stoupl jsem si vedle ní a vzal ji za ruku. Sklonil jsem se nad ní a políbil jí na čelo.

„Oni nejsou dva..." zašeptala tiše s úsměvem na rtech. „Ale tři."