Organizace proti ohni (part I)

14. Kapitola

Březen 1, 2007 21:44

„Jamesi?" zavolala Lea přes celý malý byt, který byl naší malé rodině domovem. Já i můj syn jsme se jednohlasně ozvali z kuchyně, kde jsme se nacházeli. James seděl na židli s nohama na stole a prohlížel si jednu z knih, které jsem mu vypůjčil. Já seděl na stole u jeho nohou a byl zahloubaný do knihy po svém otci.

„Starší James." ozval se opět Lein hlas a teď jsem dokázal poznat odkud přichází. Byla to naše ložnice. Odložil jsem knihu a vydal se za svou ženou. Ložnice byla prázdná. Stál jsem mezi dveřmi a ostražitě se rozhlížel po prázdné místnosti. Udělal jsem pár kroků k oknu, abych se přesvědčil, že se sem nedostal nějaký útočník.

Zničeho nic se za mnou zavřely dveře.

„Konečně sami." ozval se za mnou Lein hlas, vynořila se zpoza dveří. S laškovným úsměvem ke mně došla a objala mě. „Jsi stále chlap nebo jen stará baba?"

„Je mi šedesát čtyři let. K té bábě nemám daleko." ušklíbl jsem se. „Ale ano, stále jsem muž."

„Tak to dokaž." rozkázala jako generál. Ušklíbl jsem se a povalil jí na postel.

Najednou se ozval James. „Něco se sem blíží!" ozval se výstřel a příšerná rána. Následoval zvuk sypajících se cihel.

Bleskově jsem slezl z Lei a přetáhl si přes hlavu tričko. Z nízkého stolku jsem sebral svůj plášť. Přehodil jsem ho přes ramena a podíval se na svou manželku, která již stála vedle mě.

„Zůstaň tady." položil jsem jí ruce na ramena.

„Chci vám pomoc."

Položil jsem jí prst na rty. „Schovej se a přivolej ostatní bohy. Tohle vypadá jako problém."

Do místnosti vtrhl James. Bílé vlasy měl rozcuchané snad na všechny světové strany. „Otče, venku je ohnivý obr. A ničí celé město!"

„Potřebujete pomoc, já-" ozvala se Lea. Políbil jsem jí.

„Jdi, pomůžeš nám jen tak, že přivoláš ostatní bohy." Lea se bez dalších protestů přemístila.

Podíval jsem se na Jamese. „Spojíme síly?" zeptal jsem se s úsměvem.

„Samozřejmě, starochu." ušklíbl se. Oba jsme prošli byt a zamířili k oknu v kuchyni.

„Starochu?" zeptal jsem se s nohou na parapetu. „Myslíš, že by staroch udělal tohle?" vyskočil jsem z okna. Letěl jsem dolů na chodník, ale plášť mě zastavil kousek nad zemí.

„Tohle ne, ale já bych šel po střechách." ušklíbl se a vylezl na střechu. Přemístil jsem se za ním.

Nemusel jsem nijak dlouho hledat. Ohnivý kolos byl přímo před námi a ničil budovu plnou lidí. Všude se ozývaly nářek sirén, ale také zoufalý křik obyvatel města. Všude létaly obrovské kusy zdí, cihly dopadající na chodníky, budovy i lidi se tříštily v oranžových výbuších prachu. Nikdo nebyl v bezpečí před kolosem z ohně, který se objevil v mírumilovném městě. Nikdo. Ani já se svou rodinou. Mohl nás v klidu při první příležitosti rozmáčknout jako otravnou havěť a sotva si toho všimnout.

„Hejbni kostrou, starochu!" křikl James z další střechy, kam skočil.

„Dávám ti náskok, přece jen by si mi nemusel stačit." s rozběhem jsem skočil na další střechu, kde už stál můj syn s bílými vlasy.