Organizace proti ohni (part I)

18. Kapitola

Duben 7, 2014 0:31

Necelých šest let jsme žili v míru, lásce a všech takových věcech, které prožívají normální rodiny. Musel jsem se vrátit pro svou dceru. Ona mě potřebovala a já, já potřeboval ji. Z celého srdce jsem toužil slyšet ten dětský smích, pláč a vše, o co mě a Leu připravil Otec Čas. Rozhodl jsem se poslat Lily dopis s tajnou šifrou po obvodu dopisu. Doufal jsem, že to rozluští. Já vím, šestileté dítě nerozluští šifru.

Ale přece jen jsem dopis poslal kouzlem ke své dceři. Ten večer jsem se s ní měl setkat na samém okraji Sídla bohů. Na místě, kde se jedno z jezírek zahrady přehupuje přes okraj a voda z něj spadá do nekonečných hlubin vesmíru.

Celý den jsem netrpělivě vyčkával a v duchu proklínal sám sebe, proč jsem nenapsal, že se setkáme dřív. Nekonečné hodiny jsem si nadával a snažil se všelijak zabavit. Četl jsem knihy, snažil se psát svůj deník a nebo jen se bavit se svou ženou a synem, který již byl dospělý a měl jiné zájmy než povídání se svými rodiči.

Nervózně jsem přecházel po ložnici. Seřval jsem každého, kdo se ke mně přiblížil. I Leu, svou manželku. Dlouhé hodiny jsem poté jsem strávil lítostí nad svým jednáním, ale stále jsem k sobě nikoho nepouštěl.

V noci jsem seděl na parapetu a vyhlížel do temné noci. Nahoře nad mraky každou chvíli vysvitl obrovský měsíc, který svou září osvítil na pár vteřin moji tvář. Hleděl jsem na noční oblohu a čekal na pomalé svítání.

Byli a stále jsou věci, které mě dokážou opravdu dost změnit. Jedna z nich bylo setkání s mou dcerou. Neznala mě. Nemohla si mě pamatovat. Najednou začalo svítat, s trhnutím jsem se konečně po nekonečných hodinách pohnul. Přemístil jsem se na smluvené místo. Čekala tam, spala.

Malé děvčátko s úplně bílými vlasy spletenými do roztomilých cůpků. Bílé vlasy byly zapříčiněné mutací mezi protikladnými schopnosti. Voda a oheň nemohli stvořit nic jiného než genetickou mutaci. Jemně jsem do ní strčil a zašeptal její jméno. Nejdříve otevřela jedno modré očko, stejně modré jako jejího otce, a poté druhé. Koukala na mě s údivem.

Než jsem stačil cokoliv říct, tak se mi vrhla okolo krku s radostným výsknutím: „Tati!" konečně po tolika letech jsem měl důvod k úsměvu.

Usmál jsem se „Už nikdy tě neopustím, ty moje beruško." Slíbil jsem, ale to jsem netušil, že za pár hodin se má všechno opět změnit. Po celou dobu jsem se usmíval jako naprostý pitomec, ale měl jsem na to právo. Konečně jsem poznal svoji dceru, kterou jsem musel nechat v Sídle bohů. Lily popadla malý batůžek a já se s ní přemístil do svého domova.

Její užaslý výraz se nedal popsat, byla opravdu dost zvědavá, ale taky ospalá. Takže když uviděla volné místo vedle Lei, tak bez váhání zalezla pod deku a během pár minut spokojeně pochrupovala.

Připadal jsem si jako nejšťastnější člověk na světě, spát se mi vůbec nechtělo a tak jsem odešel do kuchyně a rozsvítil si lampu. Dal jsem se do čtení nějaké knihy, co jsem po cestě našel, že je to kniha o těhotenství jsem se dozvěděl až ráno od Lei, která mě vzbudila.

*

Duben 7, 2014 7:45

Nadopovaný úžasnou náladou. Která byla u mě nevídaná už pár let, jsem se vydal do koupelny, abych alespoň trochu upravil svůj vzhled. Po tolika dní, kdy jsem chodil po bytě jako oživlá mrtvola jsem konečně odpovídal představě obyčejných lidí o bozích. S pobrukováním hitu z mého mládí jsem se vrátil do kuchyně.

U stolu již seděl James, který za těch šest let pořádně vyrostl a teď byl již stejně vysoký jako já. Bílé vlasy měl ostříhané na krátko, ale věčně je nosil rozcuchané jak to jen u tak krátkých vlasů šlo. Jak mě s Leou neustále připomínal, pro něj nebyl jeho vzhled nějak důležitý. Většinu dne trávil daleko od domova a učil se ovládat své schopnosti. Vedle něj seděla malá Lily, která se od něj držela trochu dál. Lea akorát vařila čaj.

„Bré ráno." pozdravil jsem s úsměvem na čerstvě oholené tváři. James něco zabručel a Lily mi zamávala. Dal jsem se do pomáhání Lee s přípravou snídaně, ale ještě předtím jsem jí lehce objal a políbil na tvář.

„Tak jak si se vyspal, Jamesi?" zeptal jsem se syna. Po odtažení od manželky a vyndání čtyř hrnečků z police v úrovni mých očí.

„Ty sis to rozdal s matkou, že máš tak dobrou náladu?" odvětil otráveně a zalétl pohledem k Lee, která jej napomenula, že je tu Lily. James protočil oči a zamumlal: „Ale jo, ty jedna rašple."

Moje dobrá nálada se vytratila. Takhle James nikdy nemluvil, ale to by znamenalo, že tohle není můj syn! Přemýšlel jsem od jaké doby se chová takhle popudivě, ale nedokázal jsem najít jediné datum kdybych si toho všiml.

Nijak jsem nedal najevo, že mám podezření a dál se choval jakoby nic. Popadl jsem dlouhý nůž na krájení chleba, když mě Lea chtěla napomenout, že už chleba je připravený, tak jsem jí to v duchu vysvětlil. Chvilkově jsme se hádali, co by jsme měli podniknout. Ale netrvalo nám dlouho najít kompromis, který vyhovoval oběma stranám.

„Normálně jsem se zeptal, tak mi laskavě normálně odpovídej." stále s úsměvem jsem pokračoval. Ale za maskou úsměvu se skrýval obličej plně odhodlaného boha zabíjet. Pokud to byl nasazený špeh, tak se nesměl dostat k tomu, kdo nás nechával sledovat.

„Špatně. Stačí?" zeptal se drze. Podtext byl neznatelný, ale bylo jasné, že nemá ani potuchy o tom, co se na něj chystá.

„Radši ano." nůž jsem schoval schovalza záda a doufal, že jej mikina, kterou jsem již několik let nosil jako svoje každodenní oblečení, skryje. Tác s chlebem jsem odnesl na stůl.

James si ničeho nevšiml a spokojeně se natáhl pro chleba. V tom okamžiku jsem mu do ruky zabodl nůž. Krev vystříkla na stůl a do snídaně, kterou jsem před pár vteřinami položil na stůl. Vše bylo od krve a stále jí přibývalo.

„Kdo jsi a kdo tě poslal!" vykřikl jsem a pootočil nůž v ráně. On zaskučel a bílý ubrus byl ušpiněn další rudou skvrnou.

Lily vypískla a po tvářích se jí začaly řinout slzy. Lea jí k sobě vzala a začala jí utěšovat. Držela moji dceru v náručích a hladila ji po vlasech.

„Takže?!" znovu jsem otočil nožem. Další řev a krev, která se zvolna roztékala po čistém stole.

„Poslala mě Smrt! Na tom, kdo jsem už nesejde!" zavřeštěl a druhou rukou praštil do stolu. V očích měl slzy bolesti, které mu začaly stékat po tvářích.

„To máš pravdu, že ne." popadl jsem ho pod krkem a zapálil si ruku. Netrvalo dlouho a on se svalil bez známky života na zem.

„Musíme odejít." vzal jsem od Lei Lily. Za utěšování jsem vzal z ložnice svůj kufr. Poté popadl Leu za ruku a všechny tři nás přemístil do Sídla bohů.