Organizace proti ohni (part I)

64. Kapitola

Srpen 23, 2018 20:27

Bomba. Někde v téhle zatracené budově byla bomba a já seděl ve svém pokoji svázaný. Nemohl jsem nic udělat, protože to by znamenalo zničit plán, na kterém jsme se domluvili. Podíval jsem se na Tinu. Seděla opřená o zeď zatímco Gethys s ní tiše hovořil. Jednou za čas nepřítomně přikývla.

„Už bys měl zavolat na ostatní. Musíme Jamese dotáhnout k dodávce." řekla s pohledem upřeným na hodinky, které ležely na mém nočním stolku. Podívala se na mě s výrazem plným sladkého vítězství. Vycenil jsem na ni zuby. Nevěděl jsem, kam schovala moji ženu a to mě dohánělo k šílenství.

„Stále máme dvacet čtyři minut. Není kam spěchat... On stejně nebude protestovat proti záchraně." ušklíbl se. Okamžitě jsem pochopil, kde bomba je! Musela být někde tady! Natáhl jsem krk, abych se mohl podívat na své hodinky a zjistit kolik je hodin.

Místnost se naplnila ostrou vůní máty, kterou následoval portál. Z něj vyskočil Benedikt s taseným mečem a za ním John. Starší ze synů popadl Tinu pod krkem.

„Jestli se pokusíš o podraz tak ji zabiju." zavrčel na boha moří a vod. Gethys na něj upřel nenávistivý pohled, ale přece jen zvedl ruce nad hlavu.

„Už to stejně nezastavíte." Tina na nás vycenila zuby, ale nebylo jí to, co platné. Protože proletěla po zádech portálem pryč. Zmateně se ohlédla zpět k nám. Ve tváři měla vyděšený výraz, který stejně jako ona sdíleli i všichni lidé v hloučku, který se utvořil kolem portálu.

„Nikdo netvrdil, že to chceme zastavit." namítl jsem předtím než se portál uzavřel a Tinina tvář zmizela. Všichni jsme si byli vědomi, že jsme jí tím zachránili život, ale muselo to tak být. Na vypořádání s Tinou Moris jsme měli jiné časy ustanovené hluboko v budoucnosti.

Benediktovi prsty zářily modrým plamenem, který přepálil provaz jako by byl pouze tenkým listem papíru. Promnul jsem si zápěstí a podíval se na svého syna. V jeho očí se zračilo něco z mého plamene, byly teď jako nezkrotná noční obloha, která se neskloní před nikým a ničím.

„Kde je?" zeptal jsem se klidně obou synů, kteří nevraživě hleděli na boha moří. Cítil jsem náš pád. Řítili jsme se do nenávratných hlubin zatracení. Míjeli jsme knihovnu Smrti, která nás odmítala přijmout a padali stále hlouběji do útrob vesmíru. I přes to, že naše síly neubývaly, tak jsme si připadali slabí a bezmocní. Jen ta skutečná bezmoc nás tížila jako balvan na noze a táhla nás do hlubin všeho živého, do podstaty života a smrti.

„Stejně jako zbytek rodiny v bezpečí." ujistil mě John, když mě vytrhl z úvah. Pokoušel se povzbudivě usmát, ale byl stejně rozladěn jako já. Měl strach o Martinu, o jejich nenarozené dítě a malou Evelii.

„Musíme sebou hnout. Už zbývá jen devatenáct minut." upozornil jsem při pohledu na Johnovi hodinky, protože ty mé od osudného dne s Mary nefungovali. Byla to vzpomínka, stejně jako jizva na čelisti. Jen pouhopouhá vzpomínka, která drtila moje srdce pokaždé, když jsem na ni pomyslel. Věděl jsem, že kdyby se tohle nestalo, tak stejně umřela jinak. Třeba by zemřela na stáří a já bych vedle ní stále vypadal jako nezkušený mladíček. Tohle bych opravdu nechtěl.

Povzdechl jsem si. Vyměnil jsem si pohled s Benediktem. Ten jeho říkal, že částečně chápe moje úvahy a ví jaké to ztratit někoho koho miluješ. Neřekl jsem už raději nic a poslušně se vydal za Johnem, který měl za úkol zburcovat, co nejvíce zaměstnanců, aby opustili v čas budovu.

Všichni tři jsme spěchali chodbou snažíc se vyhýbat všem lidem, kteří šli naproti nám. Dorazili jsme na konec chodby, kde se od nás bez jediného slova oddělil John. Zamířil doleva dlouhou chodbou a brzy nám zmizel z očí v pootevřených dveřích.