Organizace proti ohni (part I)

2. Kapitola

Prosinec 17, 1970 8:23

Po více než roce jsem se probral na nemocničním lůžku v nemocnici, kde jsem před osudným dnem pracoval. Velice rychle jsem se od doktorů dozvěděl, co se stalo s Mary. Má milovaná byla na místě mrtvá. Kulka jí trefila přímo do srdce, a ještě než dopadla na zem už nebyla ve stejném světě jako já. Přežil jsem jen kvůli kulce, která sjela po pravé straně dolní čelisti. Každý den jsem přemýšlel jaké by to bylo, kdybych se nebyl zachoval, tak jak jsem se zachoval.

Nic už pro mě nebylo jako dříve. Málokdy jsem chodil ven. Úplně jsem se uzavřel světu. Odřízl jsem všechny provazy, které mě pojily k mým přátelům, kolegům a všem, které jsem znal. Spálil jsem mosty vedoucí ke společným místům, které jsme navštěvovali s Mary. Začal jsem se soustředit jen na svou práci. Útěchu jsem hledal ve čtení knih a psaní deníku.

Dnešní cesta do práce pro mě byla osudná. Kráčel jsem přelidněnou ulicí a snažil se vyhýbat ostatním chodcům jak to jen šlo. Nejednou do mě někdo prudce vrazil a já skoro spadl na chodník mezi pospíchající obyvatele Londýna.

Zastavil jsem se uprostřed davu a zvedl tvář k nebi. Obloha byla šedá místami až skoro bílá jako sněhové závěje. Sníh ale byl v nedohlednu a teplota každým dnem prudce klesala. Z bílých mraků se sputil drobný deštík. Chodci kolem mě vytahovali černé deštníky, které si zvedali nad hlavy aby se chránili před studenými kapkami deště.

Drobný deštík sílil a zvolna přecházel v prudký liják. Nechal jsem kapky ledové vody dopadat na svůj obličej. Pomalu stékaly po čele dolů a kopírovaly rysy mého obličeje. Vlasy velice rychle zmokly a ve vlhkých pramenech se mi lepily na čelo. Přes skla brýlí jsem rozeznával matné obysy chodců, kteří se mi nevrle vyhýbali a kde kdo utrousil poznámku na mou adresu.

Cítil jsem jak déšť smývá všechny mé starosti. Celý uplynulý rok se pomalu měnil v drobné kapičky vody a padal po mém kabátě dolů na chodník. Cítil jsem se čistý, odproštěný od všech starostí. Byl jsem průsvitný jako skleněná sklenice, bez zhoubného kazu, který by kazil její dokonalý vzhled. Tohle všechno dokázala voda smýt.

Nemohl jsem si dostatečně brzy všimnout ženy zahprůsvitnýalené v černém kabátě s límcem zvednutým nahoru, jako ochranu proti dešti. Když procházela okolo mě, tak do mě vrazila ramenem. Na pár vteřin jsem měl šanci spatřit její tmavé oči, které se na ten kratičký moment zaleskly jako jiskry nad plamenem a opět rychle zmizely. Vzduch prořízlo táhlé hvízdnutí něčeho kovového a hrudí mi projela čepel meče vraženého do mých zad. Namáhavě jsem se snažil nadechnout, ale meč v hrudi mi to nedovoloval. Koutkem oka jsem postřehl obličej té ženy, který byl jen pár centimentrů od mého ucha. Černé havraní vlasy jí spadly do obličeje ve slepených pramenech a zvýraznily ještě více její bledý obličej. Rty se skoro dotkly mého ucha, když šeptala.

„Pokud jsi to, co máš být, tak se ještě uvidíme." vytáhla ze mě meč a svět ztratil zvuky. Vypadal jako němý film ztrácející poslední zbytky barev. Vše se okolo mě točilo v rudých spirálách, které se mě snažily srazit na kolena. Dlouho jsem dokázal odolávat jejich vábení, ale nakonec jsem přece jen padl na chodník.

*

Duben 12, 1991 8:54

Stál jsem před oknem v nejvyšším patře jednoho z nejvyšších mrakodrapů ve městě New York. Ze svého místa u obrovské skleněné tabule jsem měl výhled na obrovské sídliště miliónů lidí pode mnou. Z dalekých bulvárů pod mýma nohama se ozýval hluk motorů nespočtu automobilů projíždějící ulicí. Nad střechami budov zářilo obrovské slunce halící svými paprsky město do zlatých barev. Odráželo se od oken do očí jejich obyvatelů, kteří náhodou vykoukli z oken ven. Vše působilo až melancholickým dojmem, který propůjčoval městu plnému shonu tvář staré bytosti unavené životem. Ještě nějakou dobu klid potrvá, ale již brzy se velkoměsto opět promění v zuřící bytost tak mladou, že její radovánky ovlivní celý svět.