Organizace proti ohni (part I)

58. Kapitola

Srpen 18, 2018 22:50

Ozvalo se křupnutí. Příšerná bolest projela celým levým prsteníčkem. Zaskučel jsem bolestí a opětovně se zakousl do kusu hadru, který mi Ray podal před tím než začal narovnávat polámané prsty. Už zbýval jen malíček, který stále trčel v nepřirozeném úhlu. Prostředníček i prsteníček již byly v dlaze, ale i přes obvaz byla patrný fialový odstín, který dostaly.

„Snaž se sebou tolik necukat." zabručel si pod vousy Ray omotávajíc narovnaný prst obvazem, aby lepé držel v dlaze.

„Jak to mám jako udělat?!" obořil jsem se na něj se slzami v očích. Zdravou rukou jsem popadl hadr a odložil si jej do klína. „Narovnával snad tobě někdo prsty když jsi byl při vědomí?!"

Ray se na mě výmluvně podíval. Ve tváři měl vepsaný potlačovaný úsměv. „To sice ne, ale já jsem nebyl ohnivý bůh, který by něco takového dokázal sám." už nedokázal udržet vážný výraz a tak vyprskl smíchy. Obvaz mu vypadl z ruky na zem. Dvakrát poskočil po podlaze a ztratil se pod stolem nechávajíc za sebou cestičku z odmotané látky.

„Pokud ti to neušlo, tak tys nebyl vězněný pošahaným bláznem, který ti chtěl znásilnit manželku." ušklíbl jsem se. Chtěl jsem se natáhnout pro obvaz, ale on mě předhonil. Kopl zbytek bílé látky pod stůl a vytáhl nový ze šuplíku. Když jsem se na něj podíval, tak pouze pokrčil rameny.

„Já to platit nebudu." ušklíbl se. Jeho hbité prsty omotávaly novým obvazem můj prsteníček. Zdravou ruku jsem natáhl před obličej, abych si mohl prohlédnout zlatý prstýnek, který jsme si darovali s Leou už před takovou dobou. Přišlo mi to jako věčnost. Stačilo mi, abych si na ní vzpomněl, když jsem ležel po Oxanině boku v posteli a hned bylo po všem. Nemohl jsem na ni přestat myslel i poté, co už její obraz v mé mysli bledl a vytrácel se stejně jako obraz Jamese, Anny a jejich malé Betty.

Po tváři mi stekla slza. Zatnul jsem pravou ruku až mi zbělely klouby. Svaly po celé ruce se napnuly v očekávání, ale nic nepřišlo. Povzdechl jsem si. Možná, že jsem nebyl sám, ale samota o mě bojovala do posledního dechu. Nechtěla se vzdát a vytrhnout spáry z mého srdce. Na místo toho se ještě hlouběji zakořenila v jedné z hlubokých propastí a vyčkávala na vhodný okamžik k útoku.

Zařval jsem bolestí, protože Ray narovnal malíček a neřekl mi, že už pokračuje. Hadr, který jsem předtím vždy držel mezi zuby stále ležel v mém klíně. Zavyl jsem jako raněné zvíře a chtěl se po něm ohnat zdravou rukou. On ale uhnul a ještě ruku chytl v letu. Soucitně se na mě podíval pokoušejíc se pousmát. Ani pro jednoho z nás nebyl pobyt pod dohledem organizací procházka růžovým sadem.

„Proč si nic neřekl?!" zaskučel jsem. Chtěl jsem zraněnou ruku přitisknout k tělu a už nikdy jí nepůjčit do jeho rukou, ale věděl jsem, že tohle by mi nepomohlo.

„Řekl jsem. To ty si nedával pozor." ušklíbl se a pustil moji ruku, aby mohl poslední prst vložit do dlahy. Počínal si velice opatrně, ale také rychle. Už dávno mu skončila směna. Měl už skoro půl hodiny sedět doma a cpát se večeří, ale místo toho musel ošetřit moji ruku.

„Hotovo, sice tu ruku nebudeš moci strčit pár týdnů do Oxany, ale stejně máš ještě druhou." ušklíbl se na mě, když odložil zbylý obvaz na stůl.

*

Srpen 19, 2018 10:01

Prsty vzplály jasným plamenem. Nebyla v nich ani stopa po modrém odstínu. Podíval jsem se přes plameny na Raye a zbylé vědce, kteří byli přítomní u mého testování. Byl jsem neskutečně rád, že mezi nimi nestojí Jerry Williams se svým škodolibým úsměvem, který bych mu nejraději strhl z tváře. S radostí bych koukal na to, jak se jeho tvář roztéká pod žhnoucím plamenem jenž vydávalo moje tělo. Zároveň jsem tu myšlenku miloval a nesnášel se za ní. Nechtěl jsem žít jen nenávistí, ale on mě k tomu nutil. Chtěl, abych jej nenáviděl a ze všech sil proti němu bojoval. Chtěl to protože...

„Už toho nech, Jamesi. Dneska tu nejsou ani hasiči ani Williams." ozval se Ray, který byl jediný, kdo se ke mně odvážil přiblížit. Došel na půli cesty mezi mnou a stěnou se žáruvzdorným sklem. Usmál se na mě pokoušejíc se působit, co nejvíce povzbudivě.

„Jsem tu teprve dvě hodiny." namítl jsem při pohledu na své hodinky, které žárem nijak netrpěly, ale nejvíce trpěly mými dobrodružstvími. Pravá ruka zhasla jako zašlapaná pochodeň bez zbytečného dýmu.

Doktor se ohlédl na dveře z testovací místnosti. Lehce znepokojivě zatahal za límec košile a poté se opět otočil na mě. „Williams schválil otestování tvé moci při souboji. Proto jsem měl dovoleno nechat tě, aby sis vybral nějakou zbraň. A jelikož nebylo nic lehčího než probádat tvůj deník, tak jsem usoudil, že nejlépe ti to půjde s mečem." mávl na jednoho ze svých podřízených, který vyrazil s nějakým předmětem zabaleným v látce z místnosti. „Měl by být skoro stejný jako ten, jehož popis se objevil na jedné ze stránek tvého deníku. Snaž se jej nezničit, protože si myslím, že tenhle by žár tvého ohně neustál." pokusil se usmát, ale tvář mu ztvrdla jako kámen.

Povzbudivě jsem se usmál a poplácal jej po rameni. „Bude v pořádku a já doufám také." natáhl jsem k přicházejícímu muži zraněnou ruku. Na pár vteřin jsem měl možnost zaznamenat strach, který jím prostupoval a vytryskával v jeho očích, ale ihned na to mi byl do natažené ruky podán chladný kov zahalený v látce. „Nemusel si se strachovat. Je dokonalý." řekl jsem uznale poté, co jsem cvičně mávl mečem ve vzduchu. Látka zašeptala o kov a slétla na zem. Do očí mě praštil oslnivý lesk čistého kovu v mé natažené paži. Potěžkal jsem ve zraněné ruce meč a zkušeně jej přehodil do pravé ruky. Kov rozezněl vzduch kolem táhlým hvízdnutím. Konečně jsem se cítil alespoň trochu ve svém živlu.

„Kdo bude můj protivník?" zeptal jsem se chladně, abych na sobě nedal znát své potěšení ze získání zbraně. Levačku jsem ochable spustil podél boku. Byl jsem sice v nevýhodě, ale i tak bych možná dokázal vyhrát.

„To je právě jedna z věcí, které se mi vůbec nelíbí." zašeptal Ray tak, aby jej nemohli slyšet kamery v rozích místnosti. „Williams toho protivníka vybíral sám. Nebude mu vidět do obličeje a nebude moci mluvit. Mám ti ale vzkázat, že tě to docela překvapí, a že se omlouvá, ale nemůže zde být protože má moc práce s řízením organizace. Dělá jakoby jsme byli všichni závislý na tom, kdy půjde na záchod." zavrčel nepřátelsky Ray. S trhnutím se otočil, když za jeho zády práskly dveře a Scott do místnosti strkal nějakou osobu v masce. Podle držení těla jsem poznal, že je to rozhodně muž, docela vysoký muž.

Potěžkal jsem v ruce meč zvedajíc hlavu, abych si mohl lépe prohlédnout svého protivníka. Černá maska, která mu halila tvář, nesla jednoduchý vzor po levé stráni až k čelisti. Agent mu do rukou v rukavicích vrazil obnažený meč. Postrčil bojovníka vpřed. Klopýtl o dlouhé černé kalhoty, které přesahovaly jeho boty.

„Budeš bojovat! Jestli se jen nějakým pohybem prozradíš, tak dostaneš po hubě!" sykl Scott, popadl za rameno Raye a odtáhl jej z testovací místnosti.

Ray se na pár vteřin vytrhl ze sevření a ještě se obrátil na mě. „Pokus se neublížit ani jemu ani sobě." byla to více než prosba. Byl to rozkaz, který jsem sice mohl porušit, ale pro svoji čest se měl zůstat daleko za tou magickou hranicí. Krátce jsem přikývl a zahleděl se na svého protivníka, který zkoušel váhu meče.

Bylo mi jasné, že je tu držen stejně jako já. Možná, že trávil dny v ještě menším pokoji než já a Oxana. Bylo mi jej líto, ale on byl jediný člověk, kterého se přede mě odvážili postavit. Muselo na něm být něco zvláštního, co je nutilo vyzkoušet jeho sílu proti ohni. Nechtěl jsem mu ublížit, ale pokud nebude zbytí, tak se jej alespoň nepokusím popálit. Zhluboka jsem se nadechl. Svět na mě přímo házel všechny barvy a zvuky. Chtěl, abych, co nejlépe vnímal vše kolem sebe. Abych cítil i nejjemnější závan vzduchu, při kterém mi naskákala husí kůže na předloktí. Slyšel jsem, jak někdo posunul papíry po stole. Nějaká ruka vzala drobný mikrofón a přiložila si jej k ústům.

„Postavte se naproti sobě. Až napočítám do tří, tak započne souboj." Ray se odmlčel čekajíc až se já a můj soupeř postavíme čely k sobě. „Jedna-dvě-TŘI!" 

Máme tu nějaké typy, kdo by mohl být ten cizince, který bude bojovat s Jamesem? - Jin.