Organizace proti ohni (part I)

9. Kapitola

Květen 16, 1991 10:54

Objevili se v kruhové místnosti vytyčené štíhlými sloupy z mramoru. U každého ze třinácti sloupů stál trůn pro jednoho ze třinácti bohů zasedajících na poradách. Zrovna v  tento čas se konala porada všech bohů, a tak byly všechny trůny,až na jeho a trůny pro bohy dobra a zla, obsazeny. Z každého trůnu, až na ten jeho a trůny pro bohy dobra a zla, hleděli na mladý pár oči. Nějaké modré, jiné zase hnědé a nějaké dokonce zelené, ale ať byly jakékoliv, tak hleděly na boha ohně a jeho přítelkyni.

Poradní místnost, která byla samým srdcem Sídla bohů, se v mnohém podobala hodinovému ciferníku, jen s tím rozdílem, že místo čísel stály trůny. V pomyslném čele stál trůn pro boha času. Stejně jako všechny ostatní byl vyroben z leštěného kamene bledé barvy. Nebyl to ale mramor, ze kterého byly vytesány sloupy za každým z trůnů. Byl to bledý kámen v barvě měsíčního svitu, který jasně zářil když skrz otvor ve střeše pronikaly paprsky slunečního světla.

Po pravici věčně zachmuřeného Otce Času, který byl nejstarším bohem, měla svoje místo prohnaná bohyně smrti.Po pravici byl připravený od samého počátku věků temný trůn pro boha vládnoucí všemu zlu, stínu a noci. Jako jediný trůn v místnosti, snad jen s výjimkou toho bohyně dobra, byl zdobený temnými stíny vířícími kolem něj jako závoj mlhy. Naproti němu přes celou síň stálo jeho dvojče. Trůn bohyně či boha dobra, světla a dne, zahalený do věčného svitu slunce. Slunce a Měsíc dělila jen veliká mozaika vesmírného stromu jménem Ivignustil, který táhl své větve daleko do vesmíru. Jeho kořeny sahaly hluboko do spirál času a jeho koruna tonula v budoucnosti. Byl mezi světem živých a světem mrtvých, pro všechny se stal symbolem předělu mezi vším, co si je natolik odlišné.

Právě proto v seděli bohové ovládající opačné síly naproti sobě. Jamesův trůn stojící hned vedle toho Smrtina, byl naproti Gethysovi, bohovi vod. Husté tmavě zrzavé vlasy mu spadaly do poloviny zad a stejně dlouhý roztrojený plnovous pokrýval většinu jeho hrudi. Svalnatou hruď měl krytou zlatým brněním se zdobením v podobě podmořského světa plného ryb a korálů, které tak miloval. V levé ruce držel mohutný trojzubec, který měl jako jediný moc rozbouřit všechny oceány současně a způsobit tak zkázu celému světu během mrknutí oka.

Jako první prolomil hrobové ticho Otec Čas.„Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš takto vpadávat na poradu?"zeptal se Jamese s ledovým klidem, ze kterého vycítil, že má problém a ne jeden.

„Asi stokrát, ale on se nikdy nepoučí."ušklíbl se Fertys, bůh nenávisti, rozvalující se na svém trůnu s pláštěm té nejčernější černi přehozeným přes hubená kolena. Zatahal se za bradku černých vousů opětovně se ušklíbajíc. Hnědé oči se zaleskly jako od světla tisíce svícnů přestože v místnosti nebyl ani jeden. Za jeho levým uchem a čupřinou neposedných vlasů černé barvy vykukoval konec krásného luku. Tmavé dřevo z vesmírného stromu bylo prokládáno tenkými proužky lesklého stříbra. Byla to mistrovská práce za kterou nebohý bůh musel zaplatit svojí nenávistí. Vyměnil s božským kovářem zbraň za jeden z pocitů, které od té doby neznal. Neuměl nenávidět. Mohl jen milovat nebo nemít rád, ale tak hluboký cit jako nenávist neznal.

„Fertysi!" okřikl starší bůh mladšího. Otec Čas přehmátl ve vrásčitých rukách hůl z prastaré větve Ivignustrilu, která postupem stáří zbělela na kos. Na její špici seděl jako vejce průzor do hlubokého vesmíru plného barev. Tu byl modrý a tamhle zase fialový. Někde byl zase temný jako temnota sama, ale jinde z něj zářily hvězdy jako oči v temnotě.

Sám bůh byl ale také zajímavá osobnost. Dlouhý vous Otce Času byl tak dlouhý, že ho měl přehozený přes ramena, aby na něj nešlapal při chůzi. Bílé chmýří, už jen zdánlivě připomínající vlasy, spadalo starému bohovi do poloviny zad. Světle modré oči, připomínající vodní hladinu,tak melancholické a plné trápení cizích, které jej zžírají.Volný modrofialový háv se táhl daleko za ním, stejně tak dlouhé rukávy ve kterých schovával spoustu věcí.