Organizace proti ohni (part I)

52. Kapitola

Srpen 15, 2018 22:41

Otevřel se pode mnou portál šlehající modré plameny. Propadl jsem se přímo do nějakého pokoje, který rozhodně nebyl ten, ve kterém jsem strávil uplynulé dny. Nohy se mi záhy podlomily, protože nedokázaly vydržet takové vypětí sil. Než jsem ale mohl padnout tváří k zemi, tak mě pod ramenem zachytil Benedikt. Jeho tvář jako vždy nic neříkala, ale jeho oči prozrazovaly mnohé. Byly ustarané jako oči starého člověka znaveného životem.

Pomohl mi udržet rovnováhu zatímco kontroloval moje zraněné stehno, které hojně krvácelo, ale teď jsme se tím nemohli zabývat. Dveře do pokoje se rozrazily a v nich stanula nějaká žena. Dlouhé blond vlasy měla pečlivě učesané do drdolu. Modré oči byly plné chladu a opovržení vůči nám jako největší spodině lidstva. Plné rty namalované rudou rtěnkou se sevřely v nepatrném škodolibém úsměvu. Z kapsy bílého pláště vytáhla modře svítící náramky, kterými nám chtěla pohrozit. S Benediktem jsme si vyměnili pohled plný rozhořčení. Ruce mi vzplály jasným plamenem, který osvítil naše tváře společně s modrým plamenem od jednoho ze synových portálů. Benedikt přede mě nastavil ruku, abych nemohl udělat žádné neuvážené rozhodnutí.

„Zůstaň stát." řekl velice klidně. „Nechci tě sbírat ze země." vypadal klidně, ale při bližším pohledu byl nedočkavý. Chtěl opustit budovu OPO, ale také měl za úkol dostat ven i mě. Cítil jsem se jako železná koule u Benediktova kotníku, která mu nedovoluje jít rychleji, protože se za ním vleče jako zhmotněný stín. Nohy se mi opět podlomily. Zachytil jsem se naštěstí stěny, na které jsem zanechal krvavé otisky.

„Koupelna. Berle." zavrčel Benedikt stroze jako špatně naprogramovaný stroj. Pomyslel jsem si, že jestli bude takhle strohý i před dívkami, tak jej budou obcházet obloukem nevšímavosti. Bez protestů jsem zamířil do koupelny. Za sebou jsem nechával Benedikta se sestřičkou a velice jsem doufal, že až se vrátím, tak žena nebude ležet zraněná na podlaze v kaluži vlastní krve. V ten okamžik jsem ale nemohl vědět, jak moc jsem se zmýlil.

Berle jsem našel velice snadno. Byly opřené o stěnu hned vedle umyvadla. Vypadalo to jednoduše jako facka, ale jako vždy se muselo něco podělat. Došoural jsem se ke koberečku před sprchovým koutem, který byl už jen kousek od umyvadla. Bosé prsty na nohou se mi zabořily do měkkého koberce světle šedé barvy. Natáhl jsem před sebe ruce, abych se mohl zachytit porcelánového okraje, ale prsty mi sjely po něčem lepkavém. Jen tak tak jsem udržel rovnováhu, abych nepadl čelem zase na okraj umyvadla. Nahlédl jsem přes okraj umyvadla. V hrdle se mi zadrhl výkřik. Umyvadlo bylo plné čerstvé krve!

Z vedlejší místnosti, která musela být ložnicí, se ozývaly tlumené výkřiky. S velikou přesností jsem dokázal určit, že jsou ženské. Okamžitě mi v hlavě vyskočil obrázek Benedikta a sestřičky. Nechtěl jsem jen tak bez ohlášení vpadnout do ložnice, ale já ani Benedikt jsme neměli čas na nějaké milostné aférky. Otevřel jsem dveře jen tak, abych mohl nakouknout dovnitř a vyhodnotit situaci. Naskytl se mi pohled na Beneditkova holá záda do kterých se zarývaly červeně nalakované nehty. Ona křičela jeho jméno a on mlčky pokračoval nedávajíc najevo, že o mě určitě ví.

Vycouval jsem pozpátku z pokoje. Právě kvůli couvání jsem úplně přehlédl portál, který se otevřel za mými zády. Vzduch prořízla ostrá vůně máty, kterou voněla síla mého syna, ale záhy byla nahrazena ostrým pachem horského vzduchu. Po zádech jsem proletěl portálem, který mě vyhodil na druhé straně přímo do hromady čerstvě napadaného sněhu. Nemohl jsem se hnout, protože jsem skoro necítil zraněnou nohu. Sníh se barvil do krvava. Nejdříve byl jasně rudý, ale poté vybledle růžový, protože na něj stále padal další a další. Zhluboka jsem se nadechl, abych uklidnil rozdivočené srdce, které zběsile bušilo v mojí hrudi jakoby se chtělo za každou cenu dostat ven.