Organizace proti ohni (part I)

66. Kapitola

Srpen 25, 2018 19:50

Sídlo bohů bylo mrtvé. Belhal jsem se poradní síní a viděl všude jen ničivou zkázu. U podstavci trůnu nejvyššího z bohů ležel Otec Čas objímající s posledních sil bezvládné tělo své milenky. Staré a vrásčité prsty nořil do moře špinavě blond vlasů, které mu pokrývaly vyhublá kolena. Tělo ženy bylo celé od krve, jež stékala z hedvábných šatů na prastarou mozaiku.

Nemusel jsem říct jediné slovo, abych pochopil, že ostatní bohové náš boj vzdali. Obešel jsem zdeformované tělo bohyně Zyaris, která si za svoji smrt vybrala pád z velké výšky. Její nehybné tělo leželo uprostřed poradní síně. Mozaikou se rozlévala čerstvá krev, která zanechávala ve vzduchu kovovou pachuť. Cítil jsem, že všude je pouze smrt a bolest. Věděl jsem, že všichni ti bohové, které jsem znal od svého mládí a byli mi otci i matkami, jsou nebo budou mrtví. Všichni se vzdali jediné věci, která nás celé ty roky držela nad propastí, do které jsme se řítili, vzdali se naděje.

Došel jsem k nejstaršímu bohovi. Klesl jsem zdrceně vedle něj. „Proč?! Proč tohle všechno?!" zeptal jsem se jej zničeně. V mém nitru se tvořila další propast, která sebou po zřícených úbočí brala špatné vzpomínky na bohy.

„Už není naděje, která by nás udržela v boji proti organizaci. Vyčerpali jsme všechen čas jež nám ještě zbyl po smrti mého syna. Byli jsme slepí a za to jsme zaplatili tou nejvyšší cenou." odvětil na pokraji sil. Přitáhl k sobě víc svou milenku, kterou jsem nikdy před tím neviděl. Sykl bolestí, když se mu zanořila čepel nože hlouběji do břicha.

Chytl jsem jeho nataženou paži. „Nemůžeš takhle zemřít! Nikdo z nás takhle zemřít nemusí." řekl jsem velice klidně a díval se do jeho vodnatých, ztrápených očí. Viděly za oponu reality a stále bloudily do všech možných budoucností. Zavrtěl hlavou vytrhávajíc z mého sevření ruku.

„Už není cesta zpět." namáhavě se nadechl. „Ale mohu ti něco říct. Něco, co jsem ti měl říci už hodně dávno... Já jsem tv-" popadl jsem jej opět za paži a ještě než mohl větu doříct, jsem jej přemístil do nemocnice. V náruči mi zůstala umírající žena, která na mě upírala slábnoucí oči.

Natáhla z posledních sil zakrvácenou ruku k mé tváři. Staré prsty jemně přejeli po mém obličeji a zabloudily až k jizvě na čelisti. Neměl jsem to srdce se od ní odtrhnout zrovna když umírala.

Usmála se. „Vždycky budeš můj nejoblíbenější vnuk." ruka klesla na podlahu. Nevidoucí oči se na mě stále upíraly a rty byly stažené do úsměvu, který byl jeden z těch nejhřejivějších jaké jsem za svůj život od své babičky dostal.

Pohladil jsem jí po vlasech. Přitiskl jsem její bezvládné tělo k sobě. Chtělo se mi brečet. Ale nemohl jsem. Ani jsem nevěděl, jak se jmenuje, ale bylo mi líto, že zemřela. Nemohl jsem prolévat slzy pouze za svou babičku ještě předtím než se dovím, jak jsou na tom ostatní bohové. Nechal jsem její tělo ležet na podlaze.

„Až to všechno skončí, tak se pro tebe vrátím. Rozpráším tě do hlubokého vesmíru, tak jak by sis to určitě přála." nemohl jsem se ubránit jediné slze, která stekla po špinavé tváři. Otočil jsem se k ní zády a pokračoval dál do hloubi mého jediného domova, která zažil tolik krveprolití.

Kráčel jsem o berlích od jednoho pokoje k dalšímu. Otevíral jsem dveře a nahlížel do nich, abych mohl naleznout ostatní bohy. Musel jsem ještě nějakého z nich najít živého. Otevřel jsem pootevřené dveře do pokoje Wyzary. Do nosu mě ihned praštila vůně růží a těžší zápach krve. Na posteli s nebesy ležela s obličejem otočeným k nádherné zahradě bohyně války.