Organizace proti ohni (part I)

15. Kapitola

Březen 1, 2007 22:52

„Jamesi!" první slova, která po nesčetných minutách slyšel.

„Co se stalo?" zamumlal a pomalu otevřel oči. Koukal se do nočního nebe plného hvězd. Měsíc zaléval trosky města stříbrem. Přes stále stojící sloupy vody svítily prsty měsíčního svitu a zvolna se dotýkaly vodní hladiny na které vykouzlily obrazec zdánlivě se podobající dračí stvůře chrlící ledový oheň přesněji než svůj žár.

„Ten obr. Zničil celé město a teď se chystá zničit celý svět!" Lea panikařila, při této vzácné příležitosti popadla za ramena svého manžela a zacloumala jím.

Okamžitě vyskočil na nohy, ruce mi vzplály. Rozhlédl se okolo sebe. U nohou měl trosky budovy, kterou srovnal se zemí při své cestě kolem světa. Cihly ležely kam oko dohlédlo v obrovských kupách oranžových trosek.

Cihla ležela přes cihlu všude se povalovaly střepy skla a vybavení domů. Druhá strana řeky vypadala jako vybombardované město za války. Skelety obytných budov odhalovaly svá žebra do měsíční noci. Všude se válely kusy zdí. Na širokých ulicích, po břehu řeky, ale také všude, kam jen měly tu šanci dopadnout. Široké bulváry byly neprůjezdné ani nebyli průchozí.

Řeka líně tekla dál. Voda se čeřila okolo obrovského kolosu vyčnívajícího z hladiny, jako šíp z lidského těla. Obrovský kolos bez života připomínal zdánlivě obrovitou postavu. Neutišitelný žár byl pryč. Zbyl po něm jen tvrdý kus kamene, bez bijícího ohnivého srdce. Bez života, který jím ještě před pár minutami proudil v plné síle. Uhaslý kamenný kolos se za pár vteřin ponořil do spršky padající vlny, která ještě před pár vteřinami visela ve vzduchu vinou kouzla Jamese Juniora. Voda stékala po kameni a padala v měsícem prosvícených pramenech do řeky. Vířila vlny až ke břehům řeky.

„Špatný vtip." zavrčel a nevrle se podíval na svého syna a ženu.

„Měl si vidět svůj obličej, starochu." James se vedle mě ušklíbl. Jeho otec mlčel a koukal se na zkázu, kterou přinesl do tohoto mírumilovného města.

„Ztratil si hlas?" popíchl jej James Junior.

„Ne." řekl nepřítomně ryšavý bůh a setřel si z čela krev. „Jen přemýšlím."

Syn se ušklíbl a pravil: „Nad čím?" za to vysloužil od otce pohlavek. S úšklebkem přes celý obličej si pohladil místo kam jej otec praštil.

„To tě nemusí zajímat." odvětil James bez zaujetí.

„Beztak to budou nějaké prasárny." zamumlal si spíš pro sebe bělovlasý bůh ovládající vodu, ale nebylo dostatečně potichu na to aby to jeho otec neslyšel a nemohl mu dát další pohlavek. Před dalším umravňováním se zastavila Lea, která oba Jamese spařila pohledem.

Objala svého manžela, vytáhla se na špičky aby dosáhla k jeho uchu a zašeptala: „Omlouvám se, Jamesi." jemně ho políbila na tvář. Její láska života jen přikývla a jemně jí pohladila po vlasech až se vzduchem nesla jemná vůně levandule. Vůně stoupala k hvězdami prosvícenému nebi.

Společně vystoupali na nedaleký kopec. Stáli na okraji a hleděli na zničené město ve kterém strávili tolik let společného života. V tomto městě se poprvé potkali a strávili spolu nezapomenutelnou noc. Prožili všechny své radostné dny, ale také okamžiky strastí, které jim drásaly duše. Některé události zaplňovaly propasti, ale některé je zase prohlubovaly jako neutichající zemětřesení otřásající všemi Jamesovými jistotami.

*

Listopad 10, 2007 9:30

Uplynulo opravdu hodně času od jejich poslední návštěvy Sídla bohů. I přesto, že v něm už tolik měsíců nebyli, tak ani jednomu z nich tento ostrov plující v nekonečných hlubinách vesmíru nechyběl.

Přemístili se přímo do rozlehlých zahrad kolem kruhovité budovy. Smaragdově zelená tráva jim dosahovala po kolena se poklidně vlnila do rytmu neviditelného vánku, který měl vůni citrusů. Nedaleká věkovitá vrba skláněla své větve do jezírka průzračné vody, která vytékala přes okraj ostrova do nekonečných hlubin vesmíru. Vrba voněla pronikavou vůní, která by donutila každého z nich kýchnout jen kdyby se už nevydali k samotnému Sídlu bohů.

Tato kruhovitá budova, stojící v samém srdci ostrova, neměla žádný oficiální vchod. Většina bohů se přemisťovala přímo do poradní síně nebo do svého pokoje ze kterého vždy vedla terasa přímo do zahrad. Štíhlé sloupy držící celou budovy po hromadě byly s čistě bílého materiálu, který se svou barvou podobal čerstvě napadanému sněhu. Celá budova vydávala nadpřirozený svit, díky čemuž se nemuseli používat žádné jiné osvětlovací prostředky. Uprostřed poradní síně byl z mozaiky vyveden obrovitý strom spojující svět mrtvých se světem živých- Ivignustril. Nad mozaikou byl ve stropě otvor podávající úchvatný pohled do hlubin vesmíru.

Procházeli kolem pokojů ostatních bohů. Ze sloupů dělající průchod do zahrad vysely přes celou terasu až na zelený trávník dlouhé pruhy průsvitné látky. Tu modré, tam zase jasně rudé a nedaleko dokonce svítivě zelené. Došli až k terase s rudými pruhy látky. Byl to Jamesův pokoj, který před tolika lety opustil. Prošli prázdným pokojem. Na svém místě zůstal jen veliký dřevěný stůl a obrovská postel s nebesy v barvě rudých plamenů.

Sotva vyšli ze dveřích pokoje, tak se kolem nich mihla Oxana. Jakmile spatřila Jamese, tak se zastavila a s výrazem, který dával jasně najevo, že ona s rozhodnutím někoho většího než je ona nesouhlasí, pravila:

„Máš zákaz sem chodit." větu řekla s dobře nacvičeným opovržením, které musela už tolik let hrát při styku s Jamesem. Jak dávno už chtěla odhodit masku přetvářky, ale oni jí to nedovolili. Nesměla zničit jejich plán, který už tolik let uváděli do pohybu.

„Zdravím." nenechal se vyvést z míry James, který si již na Oxanin nevrlý přístup zvykl. „Přišel jsem navštívit Árona."

„Takové štěstí mít nebudeš." ušklíbla se bohyně plodnosti. Vzala Jamese za ruku a přemístila se s ním do jejího pokoje.

Jakmile jej vzala za ruku, tak cítila jak se jí celým tělem rozlil neznámý žár. Kdyby jen mohla, držela by ho za ruku celou věčnost, ale nemohla. Ona rovnou nesměla! Smutně pustila jeho ruku a otočila se k němu zády, aby skryla pár slz, které jí sklouzly po tváři a zapadly mezi její ňadra. Když se k němu otočila měla už zase na tváři netečnou masku.

„Otec Času mě požádal abych tě potrestala." oznámila pevným hlasem, té bohyně, kterou musela být vždy před ním. Celé noci litovala, že musela přikývnout na tuhle hloupou hru, která jí rvala na půlky.

„Já nic neprovedl." namítl James tvářil se netečně, jakoby si již zvykl na neustálé trestání za chyby, které ani nebyly jeho. Pod její maskou se objevil úsměv. Milovala ho. Milovala jej od samého okamžiku, kdy jej spatřila poprvé.

Smrt ho přinesla jako polomrtvého smrtelníka, který se stěží držel na živu. Ale když za pár dní povstal zpátky jako bůh ohně, nedokázala ani ona neuznat, že mu nic jiného celý život nesedělo lépe. Viděla jak se poprvé postavil na nohy jako malé batole. Sledovala celý jeho život. Věděla o něm všechno. Ale stále nechápala, proč si za ženu vyvolil prostou smrtelnici.

Přála jim to štěstí, ale zároveň jí bylo líto toho, co se stane. Litovala je. Všechny tři. Ale nemohla s tím nic udělat.

„Ale provedeš." položila dlaň na jeho čelo. Než jí stačil odpovědět, tak se jí kolem prstů obtočila modrá záře doprovázená jemným nádechem čerstvě posekané trávy.

Zatočil se s ním celý svět.