Organizace proti ohni (part I)

19. Kapitola

Duben 7, 2014 8:21

Postavil svou dceru Lily na zem v Sídle bohů a rychle vyrazil ke dveřím do pokoje Smrti. Byl tak naštvaný, že si ani neuvědomil, jakou hloupost právě dělal. Vydal se jí do rukou i s celou svou rodinou, protože jej ovládl vztek, který bil na jeho podvědomí jako zvíře marně se snažící dostat z klece.

Zabušil na ně s takovou rázností, že by si každý pomyslel, že snad hoří. Netrvalo dlouhou a dveře se otevřely. V nich stála Smrt s nevinným výrazem ve tváři. Když uviděla Jamese, tak se usmála co nejnevinněji to šlo.

„Kde je můj syn!" vyštěkl na ní bůh ohně, který se vypadal, že každou chvíli vzplane vzteky. Ruce se mu rozčílením třásly a po čele mu stékal pot.

„James?" zeptala se nenuceně. „Přece tady." odvětila. Tvář se jí zkřivila úsměvem, který nevěstil nic dobrého u jakéhokoliv člověka, ale u Smrti to znamenalo hrůznou zkázu.

„Co dělá tady?!" zařval na ní s obličejem rudým vzteky.

Smrt k němu natáhla ruku. „Už týden tady žije." řekla a pokusila se ho pohladit po tváři. Uhnul jejímu doteku a naštvaně se na ní podíval.

„Co ten nasazený špeh?" zeptal se a cítil, jak začíná rudnout, tentokrát ne vzteky, ale rozpaky. Ona s úsměvem pokrčila rameny a opět k němu natáhla ruku. „O co se pokoušíš?" zeptal se s rozpaky. Váhal, zda by se měl dát na ústup nebo proti tomu bojovat. Po vnitřním boji udělal krok vzad a změřil si bohyni pohrdavým pohledem.

Smrt se laškovně usmála a zatáhla ho za tričko. Chtě nechtě musel jí následovat do pokoje. Rychle se kolem rozhlédl, naskytl se mu pohled na místnost, kterou nikdy předtím neviděl. U stěny stála veliká postel s nebesy černými jako temná noc bez špetky měsíčního svitu. Přikrývka ustlaná na prostorné posteli byla stejně černá jako nebesa až na lem, který na všech stranách zvolna měnil barvu z černé na tmavě modrou až fialovou. Vedle postele se nacházel malý noční stolek na němž ležela lidská lebka s očními důlky jasně modré barvy.

Vydávala namodralé světlo, které dodávalo stolku z tmavého dřeva modrý nádech. Vedle lebky ležela kniha v deskách z černé kůže se stříbrem pobitími hranami. Uprostřed knihy se jako srdce orámované stříbrným proužkem skvěl rubín barvy čerstvé krve. V poličce stojící na opační straně pokoje byly pečlivě vyskládané knihy psané spletitým písmem, které uměla číst jen bohyně smrti. A právě tam odtud pocházela i kniha na nočním stolu. Zbytek pokoje byl zařízen v prostém stylu černé a tmavého dřeva na nábytku.

Smrt přirazila boha ohně ke stěně a vášnivě jej políbila. Nebránil se, protože to nedokázal. Někde hlubokov srdci stále cítil, že ne všechny city dokázala zahubit nenávist, kterouk ní začal cítit, když se ukázalo, že ho nikdy nemilovala. Celé jeho podvědomí se snažilo přimět tělo se bránit, ale marně. Za pár vteřin už James hladil bohyni po vlasech a oplácel jí polibky. Plni chvilkové touhy se za stálého líbání pokusili dostat do postele. Při své cestě narazili do nočního stolku, ze kterého shodili lebku i knihu. Obě věci spadly na podlahu doprovázené hlasitou ránou. Obě božské bytosti se svalili do černých přikrývek, které je pohltili jako temnota.

Ani jeden z nich nedokázal popsat, co je k tomu vedlo. Jedna z možností byla, že to, co se ze srdce nenávidí se musí i nějakým způsobem přitahovat.

James spokojeně ležel na zádech v černých přikrývkách a díval se do nebes postele. Ryšavé vlasy měl rozcuchané na všechny strany. Jednu ruku měl za hlavou a tou druhou objímal Smrt kolem pasu. Bohyně měla hlavu položenou na hrudi boha ohně a spokojeně ho hladila po břiše. Laškovně se usmála. V ruce se jí objevil nůž, který nechala blýsknout se ve slunci.

„Pravidlo číslo čtyři. Co se ze srdce nenávidí se nikdy nemůže přitahovat." řekla tiše a zabodla nůž hluboko do hrudi boha, kterého svedla.

*

Duben 9, 2014 15:31

Světlo silných zářivek mu pronikalo skrz víčka. Nedokázal je ale odtrhnout a podívat, kde to je. Pár vteřin po svém snažení v něm zavládl pocit, jakoby na něj někdo foukl ledový vzduch. Celé jeho podvědomí se otřáslo a on mohl konečně otevřít oči.

Vznášel se malý kousek nad postelí a hleděl na své tělo, které bylo v značně špatném stavu. Tělo bylo napojené na přístroje, které jej udržovaly při životě. Průsvitnými prsty pravé ruky přejel po tváři svého těla. Zkoušel jak na to zareaguje. Nestalo se nic. Prsty projely tkání jako byla jen pouhá iluze a vynořily se na druhé straně.

Povzdechl si. Během pár vteřin nashromáždil zbylé síly a přemístil se. Objevil se v bytě ve kterém bydleli s Leou před mnoha roky. Stál uprostřed ložnice, která mu vkládala do myšlenek všechny šťastné chvíle, které v ní zažil. Pokoj byl úplně jinak uspořádaný než v době, kdy tam bydlel.

Postel stála u malého okna, které poskytovalo stále ten stejný výhled na ulici, jako v době kdy v této místnosti spal poprvé. U levé stěny se tyčila veliká skříň se zrcadlem a vedle ní byl psací stůl s židlí. Na této židli seděla dívka. Mohlo jí být kolem šestnácti či sedmnácti. Světle hnědé vlasy jí spadaly na ramena a modré oči upírala do učebnice, ze které se učila. Měla drobnou postavu díky které vypadala mladší než ve skutečnosti byla.

James nedokázal pochopit, co se stalo s jeho domovem. Když se ale dal trochu dohromady, tak zjistil, že je vidět v zrcadle. Pouhým okem ale nemohl být spatřen, byl totiž něco jako duch. Zrcadlo byla jediná věc ve které ho mohl někdo spatřit. Zrovna když se rozhodl, že se odebere do jednoho z rohů místnosti, tak se studentka zvedla a přešla ke skříni.

Skoro okamžitě si všimla boha ohně za ní a zalapala po dechu. James zvedl ruce ve smířlivém gestu a zahrabal po kapsách pláště. Vytáhl papír a tužku. Na papír napsal: 'Omlouvám se. Jsem James.'

„Anna. Jak si se sem dostal? Snad nejsi v zrcadle." rychle se otočila směrem, kde by stál kdyby byl vidět. Ale za ní nikdo nestál a tak se otočila zpět ke skříni.

On napsal: 'Obyčejně. Jsem něco jako duch, který se vrátil na místo, které bylo jeho domovem.' zatvářil se naprosto nevinně, když se mu na tváři objevil upřímný úsměv.

„Ty jsi tady bydlel?" vykulila oči a se zájmem si boha prohlížela. Většina lidí by už z místnosti s řevem utekla, ale ona byla jiná. Věděla, že se nemá čeho bát. Věděla, že jí postava ze zrcadla neublíží.

'Bydlel, měl rodinu atd.' napsal svým škrabopisem na papír a usmál se. Úsměv mu byl oplacen.

„Takže ty jsi ten doktor o kterém mluvili lidé, co tu dříve bydleli. Než se z tohoto domu stal internát."

'Nejspíš ano, ale to mi moc lichotíš. V té době, kdy jsem tady žil, tak jsem byl jen pouhý zdravotní bratr.'

Najednou se výraz v její tváři změnil. Byla vyděšená, ale ne z něho, ale z toho, co se s ním mohlo stát. „Ty jsi mrtvý?"

Zavrtěl hlavou a dal se do dlouhého sepisování jeho života.