Obyčejná holka ✔️

// Část 1. Seznámení \\

Jmenuji se Teresa Cageová. Je mi 15. Bydlím s mamkou, jejím novým přítelem a dvěma sourozenci - starším bráchou a mladší ségrou. Bydlíme ve velkém bytě malého města kousek od Brna.

— — —

,,Tak ahoj, mami," křičela jsem na mamku ve dveřích. Spěchala jsem do školy.

,,Ahoj. A přijď hned po škole. Luccy tu musí být s tebou," kázala mi mamka. Už mi to připomínala asi padesátkrát, ale proč to neslyšet po padesáté první?

,,Spolehni se," protočila jsem očima a zabouchla dveře. Vyrážela jsem do školy. Školu mám ve stejném městě jako bydlím. Do konce roku zbývají už jen tři měsíce. Hurá! Potom budou konečně prázdniny. Ta škola už je pěkná otrava.

,,Ségra, počkej!" křičel brácha. Neděláme si žádné naschvály, takže jsem ho poslechla a počkala na něj.

,,Dík. Můžu jít s tebou, ne?" ujistil se. To myslí vážně? Čekám tady na něj, abych mu řekla, že na něj nečekám? To bylo beze smyslu.

,,Proč bych jinak čekala?" plácla jsem se do čela. Tomu se musel jen zasmát.

Se Samem (alias můj brácha) se máme rádi. Vycházíme spolu opravdu hezky už odmala. Je to můj brácha a kamarád v jednom. Vlastně nejen to. Je to kousek mě.
Samovi je 17. Chodí do druháku na průmyslové škole. Já chodím do devítky na základce. Školy máme od sebe pár ulic.

Došli jsme k mé škole. Dětí tu pobíhalo plno hlavně těch mladších. Starší se spíš poflakovali někde na lavičkách.

,,Tak jo, drž mi palce, ségra, dneska píšeme seminárku z češtiny," přešlapoval nervózně. Samovi škola jde, ale vždycky si musí znervóznit každou minutu před tím.

,,Zvládneš to jako vždycky," povzbuzovala jsem ho. Věděla jsem to. Vděčně se na mě usmál a odpojil se ode mě. Já jsem se otočila na patě a šla ke vchodu školy.

Procházela jsem okolo davů lidí. Vyhlížela jsem svou nejlepší kamarádku Lolu, nebo kohokoli z mých kamarádů. Zarazila jsem se až u skříňky, kde mi cinkl mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy.

Lola: Čekám ve třídě, tak okamžitě přijď!

Přečetla jsem si zprávu od Loly. Rychle jsem si vyndala učebnice a sešity na první hodinu a sprintovala jsem do třídy za Lolou.

,,Co se děje?" vykulila jsem na ni oči. Seděla na lavici v naší třídě. Nikdo tu nebyl, vlastně ani nevím, jestli tu můžem být my, ale koho to zajímá.

,,Vlastně, nic. Mám asi jen smůlu," pokrčila nedůležitě rameny. Dělala to snad pořád, když ji něco štvalo nebo mrzelo.

,,Povídej!" přímo jsem jí přikázala. Sundala jsem si batoh a sedla jsem si na židli vedle ní. Tohle mi prostě řekně, ať chce, nebo nechce.

,,Musím jet k bábi a to jsem se tak těšila, že si užijeme víkend," koukala na mě, jako by se kvůli návštěvě za babičkou měl zbořit svět. O její bábi jsem nikdy nijak moc neslyšela. Vlastně se mi o ní teď zmínila poprvé. Jako ano, občas se stalo, že tam jeli, ale to bylo hodně dávno, tak proč je to teď takový problém?