Obyčejná holka ✔️

// Část 11. Paranormal activity \\

Zvedla nůž nad hlavu a rozběhla se opět proti Maxovi.

,,On je její terč. Chce ho zabít!" panikařila jsem, když jsme se snažili odtrhnout Anabell od Maxe. Byl díky ruce oslabený, musela si ho prostě vybrat. Sam ji odhodil na zem a vyrazil jí nůž z ruky. Letěl na stranu k Lole, takže ho vzala ona a pevně svírala v rozklepaných rukou. Sam držel rozzuřenou bábi na zemi.

,,Lidi, ona nemá vidět oči. Bělmo jenom! Proboha!" ječel, protože se strašně lekl. Došlo mi to. Něco jí ovládá. Okamžitě jsem se snažila zjistit, co nebo kdo jí dává sílu.

,,Lidi, něco ji ovládá," křičela jsem a zpanikařeně se rozhlížela okolo. Do toho začala Anabell řvát. Bylo to jak vystřižené z nějakého hororu.

,,Ne, bo, pů, dě!" Pořád dokola křičela tyhle slabiky. Pro nás ale neměly žádný význam. Nebo měly? Co by asi tak mohly znamenat?Najednou povolila a upadla do mdloby. Sam jí pustil a odskočil za námi na sedačku.

,,Co to sakra bylo?" ječela vystresovaná Lola a pustila nůž, co před chvílí křečovitě svírala v ruce.

,,Musíme zjistit, co jí ovládá. Je schopná nás zabít!" rozkazovala jsem vystrašená, protože teď se málem pustila do Maxe.

,,A jak to chceš udělat?" vysmál se mi Max.
Jistě, že to bylo těžké, ale ne nemožné. A přesně jsem věděla, jak to alespoň zkusit.

,,Na co by měla babička na půdě Ouiju?" pomohl mi Sam, který se mnou plul na jedné vlně. Oba jsme měli stejný nápad. Nebezpečný, ale nejspíš jediný možný.

,,Zeptat se? Opustil vás rozum?" prskla po nás Lola, co značně nesouhlasila.

,,Aspoň to zkusit," povzbuzovala jsem ji. Lepší nápad není a já odmítám sedět na gauči a čekat, až se stane něco dalšího.

,,Může to dopadnout špatně, uvědomujete si to?" nadzvedl obočím Max. Byl stejně nedůvěřivý jako Lola. Chápu, že se oba bojí, ale to my všichni.

,,To může, i když bychom nechali Ann útočit. A ty by jsi šel první," zastal se nápadu opět Sam. Hodil po Maxovi dost vážný, až strašidelný pohled, který ho musel na sto procent usvědčit.

,,Tak v tom případě s vámi souhlasím," odkašlal si Max a kývl hlavou, že do toho jde. Vzájemně jsme sesbírali odvahu a došli na půdu pro vozíček. Ten jsme dopravili zpět na pohovku. Rozprostřeli jsme desku na gauč a položili na ní takový trojúhelník, na který se pokládají prsty a duch s ním pohybuje. Pomocí písmenek nám sdělí odpověď na naší otázku.

,,Lidi, musíme se varovat na začátek," chtěl spustit Sam, jenže já ho přerušila. Zase jsem se rozhlížela okolo a díky tomu to zjistila.

,,Můžete mi sakra vysvětlit, kde je Anna?" zeptala jsem se se strachem v očích. Nikde tu totiž opět nebyla. Tohle přece není normální? Kam jako zmizela?

,,To nás teď nesmí zajímat. Musíme to zjistit dřív, než bude noc," popoháněla nás Lola, která byla vystrašená nejvíc. Fajn, očividně to nikoho nezajímá, ale mě vcelku ano. Ale to, že zrovna ona byla nejvíc vystrašená chápu. Na tyhle jevy měla vždycky největší smůlu. Nebo štěstí?

,,Musíme věřit, že tu duch je. Že nám odpoví a my vyřešíme záhadu, která se děje v tomto domě," vyprávěl vážným hlasem Sam, jako kdyby to znal nazpaměť. Všichni jsme radši nic nenamítali a kývli. Každý z nás položili jeden prst na podložku a mohlo se začít.

,,Začnu s otázkami," navrhl šeptem Sam. No, spíš to tak nějak rozkázal. Prvně jsme ale museli na desce udělat tři kolečka trojúhelníčkem. Sam se hned poté ozval: ,,Pokud je tu někdo s námi, ozvi se nám," řekl rázně. Nic se nedělo. Nikdo neměl odvahu nic říkat, a tak jsme jen vrhli pohledy na Sama. ,,Neboj se, my víme, že tu jsi. Nám stačí, když nám pomůžeš. Jsi tady s námi v místnosti?" začal Sam znovu.

Destička se rázem pohnula a ukázala na políčko Ano.

,,Výborně. Prozradíš nám své jméno? Nerad bych tě oslovoval duchu," mluvil Sam s úsměvem. To byl ale jediný. Poté, co nám duch popojel destičkou na políčko Ne, úsměv opadl i jemu. ,,No dobrá, je to tvoje volba," uchechtl se a kladl otázku za otázkou.

Nezjistili jsme nic moc, ale po další Samově otázce jsem dostala nápad já. Proto jsem se ujala slova. ,,Proč vlastně nesmíme Ann říkat pravým jménem? Bolí ji to?" ptala jsem se vcelku sebejistě. Duch kroužil naštvaně po desce a nechtěl odpovědět. ,,Ann, no tak, objev se tu," popoháněla jsem ji s úšklebkem na tváři. Věděla jsem, že jsme si nepovídali s ní, ale že ji sem dotyčný mohl poslat. To on ji ovládá. Jsem si tím jista.

,,Kam tím sakra míříš?" špitl směrem ke mně Sam. Byl dost nesvůj a bál se, co dělám.

,,Neboj," odpověděla jsem pevně rozhodnutá.
Duch chvíli hýbal s trojúhelníčkem, ale nakonec přestal. Co je?

,,Pozor!" zakřičela Lola a ukázala za mě a Sama. Prudce jsme se otočili. Stála tu opět Anabell. Opravdu ji sem poslal. Tak a je to. Opravdu ji ten, se kterým jsme si povídali, ovládá.

,,Opět se setkáváme, Anabell!" zakřičela jsem její jméno. Zamrazilo ji, když jsem vyslovila její jméno. Začala opět skučet nějaké hlásky.

,,Chte, lí, da, da!" zakřičela a pak opět jako před tím upadla do mdlob.

,,Pamatujete si někdo, co říkala před tím?" přeskakovala jsem nervózně pohledem z jednoho na druhého a ignorovala, že se Anabell zase zhroutila.

,,Já si to napsal," řekl pyšně Max vytahoval mobil. ,,Říkala Ne, Bo, Pů, Dě," přečetl nechápavě slabiky.

,,A teď řekla jako první slabiku chte. Nechte." rozluštila jsem první slovo. Bylo to jednoduché, jen jsme na to museli přijít.

,,Výborně! Jaká byla další slabika?" ptal se Sam docela nažhavený myšlenkou, že to můžeme rozluštit.

,,Myslím, že lá," pokračovala jsem, ale nebyla jsem si jistá. Ono je těžké ji vůbec rozumět, natož si to pamatovat.

,,Bolá? to je kravina," spojovala slabiky Lola.

,,Volá?" hledala jsem nějaké podobné slovo.

,,Bolí," opravil nás Max s úsměvem. Super! Přišel na to. Máme druhé slovo.

,,Přesně! Řekla, nechte. Varovala nás, abychom toho nechali. Bolí, že jí někdo ovládá a toho ducha tohle mizení jeho moci bolí," dávala jsem to do kupy. Zněla jsem možná zamotaně, ale přesně vím, co to dává za smysl.

,,Další je pů," přečetl Max a na to ho hned doplnil Sam.

,,Da. Půda!" doplnil ho Sam, který si očividně tuhle slabiku pamatoval.

,,Dě. Da. Děda. Je to na půdě. Děda je na půdě!" dokončila poslední slovo záhady Lola. Zaradovali jsme se a běželi po schodech nahoru.

,,Jak tu může být děda?" zaskočili jsme se na půdě. Vždyť jsme nevěděli, co vlastně hledáme.

,,Urna," napadlo mě. Ta přece byla dost klíčová.

,,Přesně tak. Annu ovládá urna dědečka. Musíme ji najít!" ukázal na mě Max, čímž mě jakoby pochválil, a dali jsme se do práce.

,,Mám ji!" ječela Lola. Urna byla ukrytá v rohu místnosti na trámu. Našla ji a zrovna ona.

,,Ale co s tím?" ptal se Sam. Všichni se otočili na mě, ale já už neměla tušení, jak dál. Pokrčila jsem rameny. Nevím. Jenže taková odpověď neexistuje. Musí se vědět, co s tím.

,,Neříkala jsem, že nemáte sahat na nic, co vám nedovolím?" ozval se hlas za námi. Už ne, prosím. Nadskočili jsme strachem. Já jsem se opět namáčkla k Samovi. Lola k Maxovi s urnou dědečka v ruce. Moc dobře jsme věděli, že za námi stojí ovládaná Anabell!

— — —

Ahoj. Anabell se opět ukazuje ve své plné kráse. Vyřeší se konečně všechno, nebo se to ještě víc zamotá? :D
Claire <3