Obyčejná holka ✔️

// Část 55. Tělocvik \\

Všechny holky se nastoupily na hřišti. Udělaly jsme nástup a rozcvičku.

,,Dneska si zaběháme kilometr. Utvořte si dvojice!" zatleskala učitelka. Holky samozřejmě nesouhlasily, a tak na hřišti nastal hluk. ,,Hej!" pískala učitelka na píšťalku. ,,Hned!" zaječela.

Utvořily jsme si tedy dvojice. Počítala jsem kolečka Lole, Berenica Justýně. Jako první běžela Justýna a Lola. Sedla jsem si s Berčou na trávník. Justýna je každý rok nejrychlejší, často bývá i rychlejší než kluci.

Stalo se. Berča se zvedla a šla učitelce nadiktovat čas. Lola byla takový střed. Taky měla ale moc pěkný čas.

A teď došla řada na nás. 5 koleček přece není tak těžké. Protáhla jsem se a nastoupila si na startovní čáru hned vedle Berči. Vyměnily jsme si pohledy a usmály se. Z mé druhé strany se ke mně připrdelila Gabrielle.

,,Prohraješ, nicko," zašeptala provokativně.

,,Kdybych byla ve své kůži, nestihla bys ani vystartovat," poslala jsem jí pusinku a odvrátila od ní pohled. Nemělo cenu se s ní zdržovat.

Jedna z necvičících zvedla nad hlavu klapku. ,,Závodnice, připravte se. Pozor! TEĎ!" zakřičela, učitelka spustila stopky a my vyběhly. Ze začátku jsem si vedla fakt dobře a držela si první místo. Gabrielle byla až skoro poslední. Vím, že na sport moc není a ona to ví taky.

Zvládla jsem dvě kolečka. Při třetím se mi dost zamotala hlava. Zavrávorala jsem natolik, že jsem vyletěla z první dráhy a utíkala v druhé. To mě připravilo o první místo. Rychle jsem se z toho oklepala a běžela dál. Lola s Justýnou na trávníku mě dost podporovaly. Vrátila jsem se do hloučku holek a opět si vybojovala první pozici. Dál jsem udávala tempo, ale pocítila jsem, že jsem zpomalila. I tak jsem se ale pyšnila v popředí.

Při čtvrtém kolečku se mi mlžilo před očima.

,,Do háje, proč teď?" křičela jsem sama na sebe. Všechny síly mi stačily na to, abych se pustila do posledního kolečka. Začínala jsem cítit každý svůj krok a skoro jsem neviděla, kam běžím. I tak jsem se ale nevzdávala.

Zbývala mi poslední zatáčka. Těžkopádným pohybem jsem doběhla k cílové rovince. Lola a Justýna začaly křičet mé jméno. Postupně se k nim přidávaly i ostatní holky. Já už ale nemohla. Tak moc jsem zavrávorala, až se mi začernilo před očima a těsně před cílovou čárou jsem omdlela.

— — —

Uslyšela jsem okolo sebe hlasy. Měla jsem zavřené oči a jen tak se mi otevírat nechtěly. Budu muset, už slyším okolo křiku dost. Pomalu jsem otevřela oči a pořádně zamrkala, abych si zvykla na okolní světlo. Ležela jsem nejspíš v lékařské místnosti. Máme ji ve škole až úplně v horním patře. Okolo mě stála tělocvikářka, Lola, Justýna, Berenica a ještě nějaká učitelka.

,,Slečno Cageová, jste v pořádku?" oslovila mě tělocvikářka. Nechtěla jsem působit slabě, takže jsem se posadila.

,,Jistěže. Jenom jsem trošku zavrávorala," řekla jsem přesvědčeně.

,,Ne. Zavrávorala jste minimálně dvakrát a pak omdlela," osvětlila mi paměť. Bylo vidět, že má starost a nelíbí se jí, když lžu.

,,Doběhla jsem to, nebo ne?" zajímala jsem se. Ano, nezajímal mě můj zdravotní stav ale můj sportovní výkon.

,,K cíli vám zbývaly asi dva metry, je mi líto," prohodila učitelka. Následně pokrčila tragicky rameny. Takže nedoběhla, super! Všechno to úsilí bylo úplně zbytečné.