Obyčejná holka ✔️

// Část 34. Cesta autem \\

Seděli jsme v nemocničním bufetu. Dala jsem si nějaký čaj. Kafe nepiju, nechutná mi. Jeremias seděl naproti mně a jedl jakousi bagetu, kterou jsem mimochodem už snědla. Nebyla moc dobrá, ale hlad je hlad. K tomu měl poloprázdnou láhev perlivé vody. Museli jsme sedět tady, protože u Nicolase jsme už strávili prý dost času a musí si odpočinout, což jsme respektovali.

Podívala jsem se na mobil. Málem mi vypadly oči. Sedm zmeškaných hovorů od mámy a tři zprávy. Dva zmeškané hovory od Sama a tři zmeškané hovory od Loly s jednou zprávou. Do toho jsem zjistila, že je minuta po osmé a zítra je škola. Rychle jsem mobil zase vypnula a strčila do kapsy. Teď ne!

,,Děje se něco?" ptal se Jeremias s plnou pusou bagety, co zpozoroval, že nejsem v pohodě. Zakroutila jsem hlavou s umělým úsměvem. Prokoukl mě a dal hlavu na stranu. Bylo to roztomilé, ale já se nemohla usmát. Nervozita mě prostě přemohla.

Vydechla jsem přebytečný vzduch. ,,Mám sedm zmeškaných hovorů od mámy plus tři zprávy. Tři zmeškané hovory od Sama. Dva zmeškané hovory od Loly a jednu zprávu k tomu. Mám pocit, že nepřežiju," řekla jsem s úšklebkem a protočila očima. Jeremias se krátce zasmál. Měl krásný smích. Vždyť já vím. Co to meleš?

,,Zaplatím a co nejrychleji tě hodím domů, souhlasíš?" zeptal se mile, když do sebe hodil poslední sousto bagety.

,,Zaplatím si to sama, ale za odvoz ti budu vděčná," usmála jsem se a hledala peněženku.

,,Ne, zaplatím to. Jsem ti vděčný, že jsi se mnou šla, tak se ti tu laskavost pokusím aspoň takovouhle maličkostí splatit," usmál se upřímně. Strašně mě to dostalo a musela jsem se usmát taky. Měl i hezký úsměv. Do prkenný ohrady už!

Jeremias za nás zaplatil, i když se mi to teda moc nelíbilo. Přesunuli jsme se k autu a jeli domů. V autě mi bylo blbé volat nebo číst zprávy, jenže mi zároveň přišlo, že moje historie zmeškaných hovorů nebo nepřečtených zpráv se zvětšuje.

,,Klidně si zavolej, mně to nevadí," pronesl mile. Všiml si, že pořád nervózně koukám do mobilu. ,,Teda pokud ti nebude vadit, že to budu slyšet," dodal se smíchem v hlase. Typický on. Něco řekne a pak musí dodat něco, čemu se zasměje.

I tak jsem se ale pousmála. ,,Ne, nebude. Děkuju," poděkovala jsem mu jako slušná holka a okamžitě vytočila Lolu.

,,Lolo?" spěšně jsem ji oslovila.

,,Tess, kde jsi, sakra? Psala jsem i Samovi, kterej má o tebe mimochodem taky strach. A tušíš, proč? Nemá ani tušení, co se s tebou stalo! Kam jste to zmizeli? Slyšíš mě, jsi v pořádku?" hrnula na mě plno otázek křikem. Tohle musel i Jeremias slyšet zřetelně.

,,Lolo, uklidni se, prosím," uklidňovala jsem ji potichu a opatrně.

,,Nebudu! Sakra, řekni mi -"

,,Lolo!" zakřičela jsem na ni. Musela jsem ji nějak zklidnit, protože nešlo, aby pořád jen křičela a přitom nevěděla nic. Omluvně jsem koukla na Jeremiase, aby mi to nebral za zlé. Pohledem mi jasně naznačil, že se nezlobí. Byla jsem ráda. Lola si oddechla a čekala na moje vysvětlení.

,,Všechno ti vysvětlím, ale dneska už to asi nestihnu osobně. Samovi zavolám a nemusíte se o mě bát," ujistila jsem ji, že jsem v pořádku. Tak nějak jsem chtěla zavěsit, ale Loliny hlasivky zřejmě neměly dost.

,,Mě už nebaví, že mi to vysvětlíš až někdy příště. Řekni mi to zkráceně teď a dopovíš mi to i s detaily zítra," odpovídala pořád dost naštvaně a zahořkle. To už moje nervy nevydržely.