Obyčejná holka ✔️

// Část 36. Sam a zběsilé ráno \\

,,Teri, já ti věřím. Ale tohle by se celé měl dozvědět i James. Protože nebude nadšený, že jsi potom jela do nemocnice za Nicolasem. Vážně mu na tobě záleží," zašeptal mi do ucha, zatímco tě objímal. Když jsem dlouho nereagovala, odtáhl se.

,,Vysvětlím mu to, neboj. Ve škole Lole, po škole jemu. Musím, protože i mně na něm záleží," nadechla jsem se a narovnala se v zádech. Měla jsem tak daleko pevnější sed.

,,Tak jo, Gabrielle jsem nikdy moc nevěřil, ale tohle jsem si musel ověřit. Taky by nebylo špatné si to s ní vyříkat," mrkl na mě soucitně. Odfrkla jsem si. Opět řeč o Gabrielle, skvělé.

,,Má kamarádka lže mému bráchovi. Myslíš, že pro ni bude těžké lhát někomu dalšímu?" litovala jsem sama sebe, ale nakonec jsem nad tím mávla rukou. Dělat ze sebe chudinku mi ještě zbývalo. ,,Když budu rychlejší, pochopí to," dodala jsem a zvedla se z postele. Žádná Gabrielle mi nebude brát Jamese, na to ať zapomene. Sam nad tím protočil očima a odfrkl si, když se svalil do postele. Pousmála jsem se na něj, protože když není z něčeho nadšený, je to vtipné. Poodešla jsem ke dveřím a vzala za kliku.

,,Tess?" oslovil mě ještě Sam, než jsem stihla odejít z jeho pokoje definitivně. Otočila jsem na něj hlavu s nechápavým obličejem. ,,Cítíš něco víc k Nicolasovi? Nebo nedej bože k Jeremiasovi?" zeptal se mě na rovinu. Dost mě tou otázkou zaskočil a vsadím se, že kdybych teď něco jedla, udusila bych se na místě. Vysvětlím mu, že jsou to moji kamarádi a on se mě ptá teď na tohle?

Odkašlala jsem si. ,,I když mi Nico sebral moji první pusu, už si nejsem jistá, jestli k němu pořád cítím něco víc, co jsem cítila, když přišel do školy," odpověděla jsem mu upřímně. Vlastně je to pravda a Samovi lhát nechci. Nikdy jsme si nelhali, na to máme prostě moc dobré svědomí.

,,To jsem rád. Ale nerad bych, aby ti ublížil jeho bratr. Jsou stejní," zamračil se nad tím, když si mě sjížděl pohledem. Vydechla jsem poraženecky, protože tohle je přesně to, co není pravda. Ani jeden z nich nejsou zlí.

,,Same, možná jsou zlí na pohled, ale já je oba dva poznala. Chovají se mile, přátelsky a nápomocně. Nevím, ale myslím si, že nemám důvod se jich bát. Nepřestanu se s nimi bavit jen tak. Ale neberu ti to za zlé, jen se ujišťuješ," naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se znít mile. Nesnažila jsem se ho přesvědčit o opaku, protože to by nemělo smysl. Clarkovi byli špatní a basta, jo, tohle se povídá. Ale zná je někdo tak jako já?

,,Tím vším naznačuješ, že ti tvé city přeskočily z Nicolase na Jeremiase? Neodpověděla jsi mi ani podruhé, jestli k němu něco cítíš," zněl už dost vytočeně a stoupl si prudce na nohy, až jsem se lekla. Udělal ke mně dva kroky. Dobře, teď jsem se bála. Já nemohla vycouvat, za sebou jsem měla dveře a ve všem tomhle zmatku mi prostě nedošlo, že stačí stisknout kliku.

Musela jsem nad tím hodně přemýšlet. Jeremiase jsem poznala a vidím v něm opravdu hodného a dobrého člověka, stejně jako v Nicovi. Ale teď upřímně, cítím k němu něco? Poznala jsem ho sice víc, ale ne natolik, abych k němu vůbec dokázala cítit. Pořád je tam ta nejistota, protože je to nevyzpytatelný Jeremias Clarke. Nebo si snažím i sama sobě namluvit to, o co se snaží můj brácha?

,,Ne," odpověděla jsem po krátké odmlce, ale znělo to nepřesvědčivě. ,,Ne, nic víc k němu necítím," dodala jsem pevnějším hlasem, i když uvnitř mě jsem pocítila zmatek a blázinec. Bylo na čase si uvědomit, kdo je můj kamarád a kdo není. A koho bych si dovolila připustit blíž k tělu. Byl by to opravdu Jeremias nebo Nicolas?

,,Jsem rád," pousmál se Sam. I přes to všechno byl vždycky na mojí straně. I přes moje chyby mi vždycky odpustil. I přes všechny hádky mě měl pořád rád.

,,Děkuju ti, Same," poděkovala jsem děkovně. On na mě nechápavě mrkl. Ani se nedivím, moje díky bylo úplně mimo mísu. ,,Děkuju ti, že mě dokážeš mít pořád rád, odpouštět mi moje chyby a být na mé straně. Vážím si toho, bez tebe bych plno věcí nezvládla," dovysvětlila jsem mu. Ani nevím proč, ale byla jsem ráda, když se usmál. Nejspíš proto, že jsme odvedli téma pryč od Clarků.

,,Vidím to stejně, ségra," ušklíbl se a šel mě obejmout. Ať si mě objímá kdokoli, Samovo objetí bude vždycky a pořád to nejbezpečnější.

,,Nechtěla bys zkouknout nějaký film, nebo něco?" navrhl mi dost natěšeně, když se odtáhl. Na jednu stranu se mi vůbec nechtělo. Měla jsem toho v hlavě tolik, že bych si nejradši vytříbila myšlenky a lehla si. Ale má druhá část říkala, že mé myšlenky si na mě počkají. Přece jen mi je skvěle, když jsem se Samem. A po dnešku bych si přece jen potřebovala na chvíli odpočinout.

,,Na chvíli," souhlasila jsem s letmým úsměvem a přisedla si na postel.

Obrazovka notebooku nás chvíli oslepovala, ale nakonec jsme si zvykli. Sam ho položil mezi nás na postel.

,,Mám skvělý nápad," zazubil se, když bedlivě vyťukával své přihlašovací údaje.

,,Jaký?" zajímalo mě to a nebyla jsem z toho nijak nadšená. A už vůbec se mi nelíbilo, když Sam pustil Piráty z Karibiku. ,,Ne, Same, ježíši, jen to ne!" zaječela jsem a zaklapla notebook. K mé reakci na Piráty z Karibiku se váže taková krátká historka.

Když jsme se Samem byli malí, jeden večer v noci jsme si zalezli do obýváku a pustili si právě tenhle film. Strašně jsme se u toho báli a do toho bylo venku škaredé počasí. Asi uprostřed filmu začala bouřka. Najednou se začaly dít divné věci a televize si dělala, co chtěla. Sám se zesiloval zvuk, přibližoval se obraz a podobně. A aby toho nebylo málo, spustilo se rádio se zprávou, že pár metrů od našeho domu spadl strom na elektrické vedení, ale naše televize fungovala. S baterkami v ruce jsme odběhli k Samovi do pokoje a strachy si vlezli pod postel. Tu noc si pamatuju pořád a vážně jsem si tenhle film neoblíbila.

,,Je potřeba se postavit strachu a podívat se alespoň na první díl. Už nejsme malí," povzbuzoval mě Sam a zadržoval smích nad mou vyděšenou reakcí. Ze začátku jsem s tím nesouhlasila a odporovala mu. Ale nakonec jsem se vzdala a nabrala sílu. Koukat na film nakonec nebylo nic hrozného, naopak se mi to zalíbilo a v některých pasážích jsme přehlušovali film našimi smíchy. Nakonec to přece jen byl skvělý nápad.

— — —

,,Tereso, Same, dělejte, vstávejte! Zaspali jste!" ječela máma z kuchyně. Oba jsme otevřeli oči. Vážně jsem usnula v jeho objetí na jeho posteli v jeho pokoji? ,,Je půl osmé!" dodala, čímž nás dostala oba dva okamžitě z postele. Za půl hodiny začíná škola a my se právě teď probudili.

Ranní hygienu jsem uspěchala, do tašky jsem si naházela úplně všechno, co jsem měla na stole i v zásuvkách a šla se obléct. První, co na mě vypadlo ze skříně, byl šedý svetřík. Na židli jsem si k tomu vzala bílé rifle. Rozčesala jsem si vlasy a nechala je volně rozpuštěné. Trošičku jsem se zapudrovala a jemně si přejela po řasách. Dneska na víc nemám čas. Utíkala jsem do kuchyně. Do batohu jsem si hodila rohlík, rajče, kousek sýru a hrušku. Ideální svačina, ne?

Jako snídaně mi postačil banán. Při našem běhu do školy bych stejně nic moc nesnědla. Se Samem jsme doběhli k mé škole včas, měla jsem ještě 6 minut, ale u Sama to bylo horší. Rychle jsme se rozloučili a já jen doufala, že jeho běh postačí.

Samův sprint nejspíš stačí, ale co ten můj? Ke skříňce jsem spíše doletěla a během deseti vteřin jsem se přezula. Z batohu jsem dala veškeré moje učení do skříňky. Řekla jsem si, že si ho budu brát jen do hodin a nebo domů na učení na písemku. Teď jsme měli angličtinu. V batohu se tedy válelo jen pár potřebných věcí do angličtiny s penálem a mojí svačinou.

Do třídy jsem stihla zapadnout včas. Každý seděl na svém místě, mimo Nica. Pohled na jeho prázdnou lavici mě zarazil. V angličtině ale nesedí s Lolou, takže má Lola aspoň spolusedícího. Já sedím snad ve všech předmětech s Mattym. Je to skvělý parťák. A v tu chvíli mě z upřeného zírání na prázdnou Nicovu židli vrátil zvonek oznamující začátek hodiny do reality.

— — —