Obyčejná holka ✔️

// Část 59. Hebký ňuník \\

Na místo jsme dojeli za chvilku, opět jsem s pomocí vylezla na střechu. Jeremias rozložil deku, na kterou jsme si sedli.

,,Fajn, něco ti musím říct," nadechla jsem se, protože jen při pomyšlení na Sida se mi zvedal žaludek.

,,Dobře, povídej," pousmál se.

,,Dneska jsem se vážně nudila, a proto je na instagramu to mé story. Odepsal mi Leo," řekla jsem a podala jsem mu mobil s naším chatem. Očima pečlivě projížděl každé slovo. Potom kývl a mobil mi vrátil. ,,S Luccy jsme tam došly. Leo mi neřekl nic špatného nebo tak. Šlo o to, že po chvíli se za námi objevil kluk s havraními vlasy a tmavě hnědýma očima. Měl až nepříjemně hluboký hlas," odmlčela jsem se. ,,Sid," dodala jsem tiše. Jeremiasovi se málem postavily vlasy hrůzou.

,,Sid?" ujistil se, jestli se nepřeslechl, ale já to potvrdila krátkým přikývnutím.

,,Představila jsem se a dělala, že ho vůbec neznám. Ten jeho pohled nikdy nezapomenu," prohodila jsem kysele a oklepala se. Jeremias mě pohladil po zádech a lehce se zasmál. ,,Potom jsem se prostě rozloučila a s Luccy domů doslova pádila, jen aby nás neviděl. K mému štěstí nás viděl a pronásledoval. Třikrát na nás zakřičel, ale ani jednou jsme nezareagovaly," vydechla jsem. Bylo vážně nechutné a napínavé si tohle opět přehrávat v hlavě.

,,To jste udělaly dobře," pochválil nás Jeremias a pevněji mi stiskl bok, kde se nacházela jeho ruka.

,,Jenže on nás dohnal a položil mi ruku na rameno. Myslela jsem, že umřu. Opatrně jsem se na něj otočila a kryla Luccy zády. On si mě opět sjel pohledem. Potom mi vrátil tohle," ukázala jsem na náramek. ,,Ani nevíš, jaký obrovský kámen mi spadl ze srdce. Vzala jsem si ho od něj a došly jsme domů. Už nás naštěstí nesledoval," dokončila jsem tu hroznou historku o Sidovi a okamžitě jsem zatřepala hlavou, abych ho dostala pryč.

,,Proboha. No, jo, Sidáček, celý on. Tak dobře, že vám nic neudělal," protočil očima a pak mě pohladil po vlasech. Jen jsem se usmála. Ty jeho doteky byly k nezaplacení. ,,Jenom," zamyslel se. Nevypadal už tolik v klidu.

,,Ano?" zeptala jsem se napjatě.

,,Vy jste se představovali, že? Jak?" zajímal se.

,,Já jsem Teresa, já jsem Sid," měnila jsem výšky hlasů a jen se na něj usmívala. Jeremias se tomu krátce zasmál.

,,Dobré, neví příjmení," ušklíbl se zlomyslně a tím mi to vysvětlil.

,,Jak je ale možné, že chodí k vám na školu, když předpokládám, že bydlí na Darkside?" položila jsem otázku, jež mě taky dost zajímala.

,,Bydlí. Víš, on býval prý dost chytrý. Ale teď bude přestupovat na jednu z těch lepších Darkside středních. Neboj se, už se mu u nás nelíbí. Ani známkami to nedává," ušklíbl se. Jen jsem kývla.

,,Jsi na řadě," řekla jsem klidně a objala si kolena. Zima!

Jeremias si odkašlal. ,,Jenom, že možná bude v pátek i v sobotu překvapení," prohodil bez života.

,,Cože? Jaké překvapení? A proč v pátek i v sobotu?" rozhazovala jsem rukama a nechápavě svraštila čelo. Jeremias mi položil ukazováček na rty a zakroutil hlavou.

,,Moc otázek," šeptl a sundal mi prst ze rtů. Zůstala jsem na něj nehnutě koukat. Znovu se ke mně přiblížil do nebezpečné vzdálenosti. ,,Říkám, ať se necháš překvapit," zašeptal s úšklebkem.

Taky jsem se na něj ušklíbla, ale očima jsem si prohlížela jeho obličej zblízka. Ovšem pohled mi zakotvil v jeho očích. Nepřetržitý oční kontakt přerušil on. Koukl se mi na rty. Pak opět oči odvrátil k mým a o kousek se přiblížil. Netrvalo dlouho a Jeremias spojil naše rty oddělené od sebe pár milimetry. Ty jeho tak měkké rty, o můj bože. Začala jsem spolupracovat. Kousl mě do rtu, takže jsem otevřela pusu ještě víc, aby mohl naše polibky prohloubit. Přestala jsem vnímat okolí, protože pro mě byl teď důležitý jen Jeremias. Nechtěla jsem, aby tenhle moment skončil. Rukama jsem mu zajížděla do vlasů a po zádech. On si mě přitahoval blíž k sobě rukou, co měl na mém boku, ale vždyť nás nedělil už ani milimetr. Druhou rukou měl na krku, palcem přejížděl po tváři. Vnímala jsem každý jeho dotek.

Po chvíli jsme se odtáhli, abychom se pořádně nadechli. Otevřela jsem oči a při pohledu na Jeremiase jsem se kousla do rtu. Usmál se, protože si toho všiml. Pohladil mě po tváři. Začervenala jsem se.

,,Pojď, už je pozdě. Nechci, abys i zítra omdlela," ušklíbl se nad tím, ale v jeho očích šlo vidět, že svá slova nemyslel vážně. Ani mně se nikam nechtělo. Chtěla jsem být tady. Tady s ním, protože v jeho přítomnosti jsem se cítila krásně a důležitě. Jenže měl pravdu. Potřebovala jsem se vyspat. Do toho bylo skoro půl deváté. Proto jsem jenom to odkývala. Jeremias sbalil deku a odešli jsme k autu.

,,Teres, otevři tu tašku," poručil mi. Znejistila jsem, ale rozhodla jsem se to udělat. Natáhla jsem se pro ni a položila si ji na klín. Pomalu jsem ji rozepínala, když jsem v ní uviděla plyšovou kočičku, co drží srdíčko. Opatrně jsem ji vytáhla. Byla tak boží a měkká a hebká. Zahodila jsem tašku a objala jeho.

,,Je to jednoduché. Kočička, co drží srdíčko," ušklíbl se na mě.

,,To vidím a je to dokonalé. Děkuju moc. Proč jsi mi to dal?" poděkovala jsem.

,,Možná bude lepší, když ti to vysvětlím později. I když, ty na to určitě přijdeš," pousmál se na mě a rozjel se. Zatím jsem nad tím moc nepřemýšlela. Byla jsem v myšlenkách na střeše a v hlavě si přehrávala ten polibek.

,,Mimochodem, Cageová, můžeš mi vysvětlit, proč máš riflovou bundu?" zeptal s úšklebkem se čekajíc na odpověď. Hlasitě jsem si odfrkla.

,,Než ses objevil ty, byla jsem to já, kdo miloval riflové a kožené bundy," vysvětlila jsem mu to jednoduše.

,,Kecáš," zasmál se nevěřícně.

,,Vypadám na to?" ukázala jsem na sebe. Jeremias se jen ušklíbl.

,,Náhoda," dodal tiše, spíš jen pro sebe, ale i tak jsem to slyšela. Dojeli jsme ke mně domů.

,,Jeremiasi, vysvětli mi to," pobídla jsem ho, když jsme zastavili. Ušklíbl se. Prostě se zase šklebil.

,,To by jsi chtěla vědět. Hele, pořádně si toho ňuníka doma prohlédni, nezapomeň na zítřek a v sobotu tě očekávám," rozplánoval mi můj volný čas. Musela jsem se zasmát. Hlavou byl otočený ke mně. Byli jsme od sebe zase jen kousek. Tentokrát jsem to byla já, kdo byl nedočkavý. Nevydržela jsem to a spojila naše rty. Jeremias mi polibky začal okamžitě vracet, ale já se po chvilce odtáhla.

,,Musím jít. Děkuju," zašeptala jsem. Pak jsem vyběhla takovou rychlostí z auta, že jsem ani nezpozorovala jeho reakci. S kousnutím do rtu jsem vybíhala schody bytovky a netušila, kde se ta kuráž ve mně vzala.

— — —

PS: Nikde není plyšová kočka, co by držela srdce, tak to berte s nadhledem. ^^