Obyčejná holka ✔️

// Část 32. Nečekaný zvrat \\

Nečekala jsem dlouho a James došel až za roh. Vyběhla jsem z naší bytovky, protože šance, že by mě viděl, je nulová, a šla k vedlejší, kde bydlí Lola. Zazvonila jsem na zvonek se jménem Hallovi a čekala.

,,Prosím?" ozvalo se.

,,Ehm, kdo je u zvonku?" zeptala jsem se nejistě. Hlas byl strašně zkreslený a já nechtěla oslovit paní nebo pana Halla 'ahoj'.

,,Max," pronesl klidně.

,,Maxi, tady Tess," ulevila jsem si, když u zvonku nebyl rodič.

,,Tess? Co tu potřebuješ?" zajímal se dost překvapeně.

,,Lola není doma?" zeptala jsem se zaraženě.

,,Není. Já myslel, že jste venku spolu a při nejhorším, že to aspoň víš," překvapený hlas mu zůstával.

,,Nevím nic," zakroutila jsem hlavou, ale to on vidět nemohl. ,,Kde je?"

,,To já nevím. S někým si o tom musela psát. Jen vím, že říkala, že když je nějaký dotyčný po škole, tak má čas. Ale nemám tušení, co to znamená," vypadlo z něj tak nějak nedůležitě.

,,Och, tak," vrátila jsem mu kysele. Vážně musela někomu slepičit, že jsem po škole, paráda. ,,Tak to vím přesně, co to znamená," oddechla jsem si. Nechtěla jsem na ni být naštvaná. ,,Nevíš něco víc?" tahala jsem z něj další drobnosti, co by mi pomohly. Chci ji vidět.

,,Vážně? No, do toho mobilu to hrnula vcelku rychle, ale pochytil jsem něco, jako kdyby se někomu měla omlouvat a že byl někdo hrubý, ale že to oba nejspíš chápou. Víc fakt nevím, promiň, mluvila strašně rychle a já poslouchal za dveřmi," vzpomínal si po těžku, ale já měla jasno. Je dobrý. Oba jsme se ale jeho poznámce s dveřmi zasmáli.

,,Děkuju moc. Pomohl jsi mi," poděkovala jsem mu rychle a ani se nezdržovala s loučením. Lola se s někým bavila, že se můžou vidět, protože já jsem po škole a tudíž nemám čas. A o omlouvání? Vždyť jsem jí psala, že se mi má omluvit. A přes chat jsem na ni byla hrubá. A za kým by nejspíš chtěla jet? Koho by chtěla vidět? A komu jsem do toho hrubě psala, že se mi má omluvit osobně? Žádná těžká přesmyčka, abych pochopila, že jela za Davem.

— — —

Byla jsem už unavená. To snad není pravda. Všechny školy jsou tak blízko, jenom obchodka je až na druhé straně města a jede tam snad jen jeden spoj, který mi ujel.

Rozhodla jsem se jít drze za nimi. Ještě před tím jsem ale šla domů. Odložila jsem si školní batoh a vzala jen potřebné věci do kapes. Už mi i vyhládlo, a tak jsem si vzala jablko na cestu. Rodiče nebyli doma, Luccy je pravděpodobně s nimi a Sam nejspíš někde na tréninku. Něco říkal už dřív, takže o něj strach nemám.

Doběhla jsem až ke škole. Uviděla jsem je. O něčem se bavili, seděli na lavičce a vypadali šťastně. Každý druhý člověk by je nechal, ale to by nebyla moje zlost. V kontaktech mobilu jsem vyhledala její jméno a vytočila ho. Nevšimli si mě, a tak mě napadlo, že jí zavolám, jestli to zvedne. Po dvou neúspěšných pokusech byla nucena to zvednout.

,,Čau, Lolo," oslovila jsem ji a snažila se znít co nejvíc v pohodě.

,,Ahoj, Tessi, děje se něco?" řekla starostlivě a koukla se nechápavě na Davida.

,,Skoro nic, vždyť přece mám být po škole a ty máš aspoň čas. Akorát nechápu, co jsem ti udělala, že máš radost z mých problémů," vysypala jsem hned z kraje vytočeně. Neuhlídala jsem se.

,,Co to kecáš? Kdo ti co nalhal?" zvedla na mě hlas, až se prudce postavila z lavičky na nohy.

,,Nezapírej, vždyť jsi to řekla. Škoda, že nejsem po škole, viď?" ptala jsem se tentokrát trošku klidněji. Nemělo cenu křičet.