Handsome Prince [VKOOK]

62.

,,Ahoj, Jungkooku," Jungkookovi poskočilo srdce, když uslyšel Yongsunin hlas. Tiše vydechl, ale nic jí neodpověděl.

,,To mi ani nic neřekneš? Copak? Taehyung ti snad zakázal mluvit?" hihňala se pobavená Yongsun.

,,Myslíš si, že jsem nevěděla, že jsi to ty? Hmmm, někdo začne prodávat na Taehyonině místě úplně stejné zboží. Je však zahalen a s nikým nemluví. Jako by snad byl němý.... Ale to není vůbec podezřelé, že?" Jungkook zaťal dlaně v pěst. Pociťoval takový vztek a zároveň strach, když se mu Yongsun vysmívala.

,,No každopádně, kvůli tomu jsem nepřišla-.." než to však Yongsun dořekla, ozval se něčí rozkaz.

,,Pokloňte se! Král Kim Namjoon je zde!" v tu chvíli si Jungkook myslel, že asi omdlí, když tohle uslyšel. Celé jeho tělo polil studený pot a nedokázal popadnout dech.

,,Oh, tak teď už ti asi nemusím nic říkat..." uchechtla se Yongsun, otočila se na patě a šla zpět ke svému místu.

Jungkook opatrně vyhlédl zpod kapuce a viděl kolem všechny lidi, jak se pomalu sklání k zemi.

I on si poté klekl na svá roztřesená kolena.

,,To stačí!" promluvil Namjoonův hluboký hlas.

,,Vstaňte!" nařídil a lidé se pomalu postavili. Jungkook toho však nebyl schopen. Měl nohy jako ze dřeva a nedokázal se pohnout.

,,Myslím, že všichni víte, proč jsem zde. Hledám mého snoubence... Prince Jeon Jungkooka, kterého téměř před půl rokem unesl můj sluha." mezi lidmi se začal pomalu rozrůstat šum tichých řečí a otázek.

,,Zeptám stejně, jako všude jinde, kde už jsem byl. Viděl jste někdo někoho jemu podobnému?" před Namjoonova koně přišel jeden z jeho můžu a nesl sebou velký portrét toho nejkrásnějšího prince.

,,Pokud ano, nebojte se to říct... Odměna je velká..."

Jungkook si pod kapucí skousl ret a opatrně se podíval na Yongsun.

Ta však mlčela...ale škodolibě usmívala se.

,,Nikdo o něm nic neví? Nikdo ho nikdy neviděl?" Namjoonův hlas začal být čím dál tím více rozzlobený.

,,Ty! Proč ještě stále klečíš?! Nerozuměl si snad rozkazu, který zazněl před chvílí?!" zakřičel najednou směrem ke klečícímu zahalenému chlapci.
Jungkook si ani nemusel domýšlet, že to bylo na něj.

,,No tak! Musíš se dostat na nohy!" křečovitě sevřel víčka k sobě a pokusil se postavit, ale bohužel...ani to s ním nehlo.

Namjoon slezl ze svého koně a v doprovodu dalších dvou mužů se vydal směrem k zahalenému.

,,Neuposlechneš rozkazu nejmocnějšího krále?!" Jungkook se nad takovou blízkostí Namjoona celý roztřásl strachem.

,,Když už máš takovou odvahu, sejmi si kápi a pohlédni mi do očí!"

,,Neuděláš to? Snad se najednou nebojíš?"

Na to ale Jungkook mlčky přikývl.

,,Asi je tak ošklivý, že se bojí ukázat," zašeptal jeden z mužů tomu druhému do ucha a ten se nad tím pobaveně zasmál.

Namjoonovi však došla trpělivost, uchopil černou látku Jungkookovy kapuce a strhl mu ji z hlavy.

Jungkook měl najednou mnohem větší přístup ke kyslíku. Ale v tu chvíli by se raději udusil.
Pomalu vzhlédl očima, do kterých se mu tlačili slzy, k Namjoonovi, který na něj nevěřícně zíral.

Když se trochu probral, ihned poručil mužům, kteří za ním stáli, aby Jungkooka okamžitě spoutali.
Poté si k němu dřepl a podepřel mu ukazováčkem. Palcem mu přejel po tváři a pokousaných rtech a Jungkookovi nad těmi chladnými doteky vytekla slza z oka.

,,Jste to opravdu Vy...konečně se Vás zase mohu dotknou a vidět Vás. Vaše pleť, Vaše oči...rty...jste stejně nádherný, jako když jsem Vás viděl naposledy..." básnil Namjoon, kdežto Jungkook si jejich poslední společnou chvíli ihned vybavil a měl sto chutí se nad tou příšernou vzpomínkou hlasitě rozvzlykat.

,,Pláčete štěstím nebo ze strachu?" optal se jej Namjoon spíše řečnicky.

,,Kde je Taehyung?" Jungkook se polekal a vyděšeně zalapal po dechu.

,,Odpovězte!"

,,N-ne..." vydal ze sebe konečně.

,,Ne? Dobrá," na to uslyšel dívčí křik. Pohlédl tím směrem a viděl, jak několik mužů tahá Yongsun z jejího místa. Spoutali ji a krku ji přiložili čepel meče.

,,Řekni, kde je, nebo tahle dívka zemře!"

Jungkook, kterému se už pravidelně kutálely slzy po tvářích, však zakroutil hlavou.

,,N-nech ji ž-žít... N-nech ji žít! Prosím!" pohlédl prosebně na Namjoona.

,,Tak mi nejprve odpověz na to, na co jsem se tě ptal!"

,,N-ne..." sklonil zdrceně hlavu.

,,Výsosti, prosím, nechte mne! Já vím, kde se ukrývá ten koho hledáte! Prosím! Řeknu Vám to! Jen mě nechte žít!" prosila uplakaná Yongsun a Jungkook se vyděšeně podíval.
Zastal se jí, prosil Namjoona o milost...ale ona neměla nejmenší problém jeho i Taehyunga zradit...

,,Poslouchám," sklonil k ní Namjoon.

,,T-tam, na kopci. Takový m-malý statek. Bydlí tam stařena jménem Taehyon! To u ní se skrývá!" Namjoon si ji přeměřil pohledem. ,,Taehyon říkáš? To jméno je mi povědomé..."

,,Výsosti, mohu se Vám zaručit životem!"

,,Můžeš? Hah, musíš! Pokud nebude pravda to, co tvrdíš, najdeme si tě a zemřeš. Pokud však ano...odměna tě nemine," usmál se Namjoon šibalsky a i Yongsun škubly koutky úst.

,,Pusťte jí!" nařídil a muži Yongsun uvolnili.

,,Z nějakého důvodu ti věřím," řekl jí těsně u obličeje.

,,Jdeme!" muži se zvedli a i s Jungkookem, který pomalu upadal do bezvědomí, zamířili k malému statku na kopci.

,,N-Namjoone..." vydal ze sebe Jungkook vyčerpaně, Namjoon k němu přišel a v ten moment mu zničeně padl do náruče.

,,Už máte to, co jste chtěl. Máte mne. Tak nechte Taehyunga být. Vezmu si vás, udělám vše, co budete chtít. Jen dejte Taehyungovi pokoj, prosím Vás," škemral v Namjoonově sevření.

,,Je na Vás nádherný pohled, princi. Jak najednou dokážete být tak poddajný... Ale já nemám slitování s nikým! A ani s Vámi ho mít nebudu!"